pátek 22. prosince 2017

Kámen spadlý ze srdce

- délka odpadnutí - kouzelné pilule - injekce příště - pozitivní přístup - ještě že nedělám na sekretariátu SPD - buržoázní poplakání nad osudem pracující třídy - vždy jsou cesty -

            Ták… Kde jsem to skončila? Jo, už vím, minulý pátek jsem se vyoutovala před svým šéfem, reakce byla docela v pohodě, ale rozpačitá (ale tak co čekat, že jo). A já absintově odpadla… Na celý víkend. Z nervů, jak moc divný to v práci bude.
            A to pro tentokrát do víkendu započítám i pondělí. Až na ráno, kdy jsem si nedočkavě letěla do Sexuologického ústavu pro prášky, protože je prostě chci už před Vánoci, protože takhle to bylo o ztrátě několika týdnů. No… A dostala jsem Androcur. Jednu tabletku denně, s tím, že za měsíc si přijdu pro injekce s estradiolem. Že prý, je lepší začít takhle, protože se Androcur požere s testosteronem, sníží jeho hladinu a estradiol se nebude spotřebovávat na testosteron. Hádat se s ním nebudu, medicínské vzdělání nemám a tohle mi třeba aspoň trochu pomůže s přebytkem svalové hmoty, slušně poděkuju a běžím si pro ně, rovnou jeden sezobnu a jdu nějak s obtížemi prohibernovat do dne D.
          Po překonání ranních obav jsem se vypravila do práce a šéf si mě po chvíli vytáhl do zasedačky s tím, že se za reakci posledně (která byla přitom na člověka tématu absolutně neznalého upřímně naprosto v pohodě) omlouvá, že si o tom něco přečetl a pozjišťoval a že nemá žádný problém, akorát se musíme nějak domluvit co, kdy, jak a že se mi vynasnaží v tom pomoct, domluvili jsme se, že si o tom promluvíme ještě se šéfkou personálního a… Všeobecně působil fakt podporujícím dojmem. A říkal, že to půjde, že přeci jen jsme firma chytrých lidí, kteří si o tom snad přinejhorším něco zjistí. Za což jsem ráda. A taky za jednu nejmenovanou kamarádku, která mi nabídla i to, že se u nás v práci staví a promluví si s šéfkou personálního o tom, jak to celý pojmout (prej i s prezentací).
        Upřímně, na to, jak příšerně jsem se před tím coming-outu v práci děsila, mi teď spadl fakt pořádnej kámen ze srdce. A vlastně si teď tak říkám, jakou já mám zatracenou kliku. Ať už v tom, že mám docela jemný rysy, nebo v tom, že mám kolem sebe fakt príma lidi, nebo i v tom, že se existenciálních problémů bát nemusím. Upřímně, fakt nevím, co bych dělala, kdybych pracovala třeba v Albertu - kde bych třeba sehnala na epilace!? Zrovna tady fakt moc netuším, proč taková zásadní věc není hrazená z pojištění, vždyť je to ve výsledku i důležitější než to písmenko v občance, přeci jen na první pohled člověk určuje podle vzhledu, neptá se na doklady.
           Tak snad mi růžový brejle nespadnou, žádný z katastrofických scénářů (které se mi stejně i tak převalují v hlavě pořád) nenastane a všechno bude dobrý. A jestli ne, skoro vždycky je nějaká další cesta.

sobota 16. prosince 2017

Ty těžké coming-outy

- navyšujeme obtížnost - nevšímaví chlapi - uklidňující zlozvyk - posezení - absinthové odpadnutí - snad vše dobře dopadne -

            Jsou coming-outy a coming-outy. Některé jsou jednoduché, třeba ty před kamarády s otevřenou myslí, u kterých se dá dopředu předpokládat, že to budou respektovat. Pak jsou tady coming-outy před kamarády, kteří jsou v některých ohledech méně tolerantní, ale své okolí si přeci jen vybíráme (a měníme) sami. Pak tady máme další kategorii, která je o poznání obtížnější, a tam můžu zařadit partnery a rodiče, kdy je míra obtížnosti přímo úměrná vzájemné závislosti. Ve chvíli kdy žádná taková výrazná není, tak se dají v nejhorším taky pálit mosty, nezvedat telefony. Ale úplně nejtěžší, jsou ty, které jsou před těmi na kterých jste závislí existenciálně. Tedy například před svým šéfem v práci. Víte jak, bude to problém? Pořád jsou zde situace, kdy člověk kvůli něčemu takovému o práci přijde. A co bych dělala dál? Když už někam budu chtít nastoupit jako holka, tak zatím to moc fungovat nebude a že bych někam šla jako kluk? Když mi ho bude okolí věřit tak půl roku? To by taky nebylo dobrý a měnit práci jak na běžícím páse se mi taky nechce.
            Tak a teď zpátky k příběhu ze včerejšího dne. Takhle, kolegyně mi už ve čtvrtek řekla po poradě, že jako kluk fakt už moc nepůsobím, a že nechápe, že si toho nikdo zatím nevšiml. No a včera jsem měla posezení se svým šéfem, tak jsem byla docela překvapená, že nebyla ani žádná otázka na mou lehkou změnu vizáže. Vlastně jsme jen probrali můj úvazek a trochu zpětné vazby.
            Já měla náhodou s sebou papír s informovaným souhlasem k začátku hormonální terapie (kde je ještě hezká kolonka ve smyslu “další možnosti léčby: žádné” a já chtěla kopii) a říkala jsem si, že teď je možná ten vhodný čas, mají mi teď prodlužovat smlouvu a o svém šéfovi si myslím, že je rozumnej a fér chlap a já ráda jednám na rovinu - aspoň nebudu mít černý svědomí.
          No a na našem posezení jsem samozřejmě neřekla ani ťuk. Po tom co jsem od přítelkyně i od kolegyně dostala podporu v tom, že tohle je správný a přeci jen jednou s tím stejně budu muset vyjít ven. Tak jsem v pozdním odpoledni vytáhla cigáro na dvě popotáhnutí, vrátila se a:

               A: “Hele máš minutku?”
               Š: “No jasný.”
               A: “Spíš venku. Hele pojď do tamtý zasedačky.”
               Š: “Co se děje?”
               A:  “Takovej… No… Osobně zdravotní problém, kterej tak odhadem za půl roku může mít trochu vliv na můj pracovní poměr. Blbě se o tom mluví, možná koukni na ten papír.”
               Š: “A… Co tam mám vidět?”
              A: “No…  Jsem teď v procesu změny pohlaví  a  tak za půl roku už to asi na mně bude vidět a asi přejdu k dalším krokům, změně jména a podobně. 
               Š: “Jakože takhle se necítíš… Dobře?”
               A: “No, tak nějak. Prostě dlouhodobý. Akorát až ten poslední rok to nějak řeším.”
               Š: “No a jak dál?”
               A: “Vidím to tak, že za pár měsíců si sednem znova a uvidíme co dál, jestli půjdu jinam nebo zůstanu tady - podle toho co kolektiv a tak, že jo.”
               Š: “Jo, oukej. A díky za info.”

            Povzbudivě se usmál a šli jsme zpátky. Na nic se neptal, ale hádám, že to bylo proto, že jsem se v tý situaci málem rozklepala, nejspíš plynule měnila odstín obličeje z rajčatové červeni na tvarohovou bílou, zpátky, a dokolečka, tak mu mě mohlo bejt trochu líto. Nehledě na to, že už si to ani moc nepamatuju, tyhlety stresový situace mám pak vždycky jako v mlze. Dodělala jsem si nějakou práci, zmizela… Doma si nalila sklenici absinthu a totálně odpadla.
           No, snad jsem se rozhodla správně, reakce byla docela v pohodě… A byla jsem fér. Tak a teď ještě doufat, že to v práci nebude teď divný. A vlastně mě překvapilo, že se moc překvapeně netvářil.

pondělí 11. prosince 2017

Jedeme dál!

- nejsem nebezpečný blázen - strach z ďábla - nic hrozného - testy, testy, testy - toaletní nejistota a panické záchvaty - jedeme dál - velkoodběrna biologického materiálu - Ježíšek před Štědrým dnem -

              Fíha, to ten čas letí. Teď jsem si uvědomila, že už je to dva tejdny, co jsem byla na posezení u pana profesora Weisse a vyplnění všelijakejch těch jeho dotazníčků, co by měly prokázat jestli náhodou nejsem k tomu všemu (nebo místo toho?) ještě blázen. No, docent Chocholoušek pro mě se svěrací kazajkou uprostřed týdne nepřijel, takže nebezpečná asi nejsem.
            Každopádně, musím přiznat, že jsem se tohohle vyšetření bála. Ze spousty míst jsem slyšela tolik řečí o tom jak je to hrozný, ponižující a tak podobně, že jsem si jen málem začala představovat jako nějakého ďábla, čekajícího na vhodný okamžik k pozření mé nesmrtelné duše. Fakt jen od dvou kamarádek jsem slyšela, že je to úplně v cajku.
         No a ve skutečnosti to byl docela milý postarší pán. Zeptal se, v jakém rodu si přeju být oslovována. Zeptal se mne, zda jsem četla “Transsexualita a tak dál”, přikývla jsem (zkoušení se nekonalo). Zeptal se mne na něco málo z mé historie, jak se to celé vyvíjí. Zeptal se na sérii otázek1, u nichž bych se červenala i před přítelkyní nebo nejlepší kamarádkou, natož před profesorem v letech, probodávajícím mne pohledem. Nechal mne nakreslit panenku a panáčka. Upřímně, vzhledem k tomu že snad každý, kdo se dostal do takové situace ví jaký má být “správný výsledek” vypadat, nechápala jsem účel tohoto testu, dokud mi kamarádka neřekla, že to bude jen proto, aby se případně chránili před žalobami. A pak mi dal stoh papírů s takovými těmi psycho-ano-ne otázkami a Ravenovým maticovým testem a poslal mne před kancelář na křesílko, ať mu je vyplním. Mezitím tam přišla další paní, já dodělala testy, odevzdala a že do dvou týdnů bude mít zprávu pan doktor Procházka.

          No a dneska jsem se za ním vydala. Tentokrát v dost unisex oblečení s troškou řasenky a trochou korektoru a pudru na, už notně vybledlých, namodralých flecích pod nosem a na bradě. K tomu vyžehlené vlasy. Připadala jsem si divně, měla jsem pocit, že si všichni myslí, že jsem nějaký úchyl nebo tak a vygrádovalo to v čekárně v Sexuologickém ústavu, kde bylo tentokrát nějak moc lidí, takže se dlouho čekalo, navíc se mi hrozně chtělo čůrat, ale nechtěla jsem propásnout kdybych přišla na řadu a ani jsem si nebyla jistá na které toalety mám jít a já z toho ve výsledku málem chytla panickej záchvat. Ty mám jenom teď, věřím, že až se mi trochu spraví postava, dorostou vlasy a definitivně zmizí zbytky ochlupení na obličeji, bude to o dost lepší.
           Když jsem se konečně dostala na řadu, byla jsem uvítána tím, že psychotesty jsou oukej a můžeme pokračovat. Zeptal se, jak s hormony a real life testem, na což jsem řekla, že hormony hned a RLT tak za půl roku, až mi toho chlapa fakt nikdo neuvěří. Dal mi žádanku na odběry ve VFN (na což jsem si děsně vydechla, k endokrinologům jsou prý čekačky tak půl roku), informovaný souhlas o zahájení hormonální léčby k prostudování, domluvili se, že tam skočím hned (vynechala jsem snídani) a stavím se za ním zase za týden.
             A hurá do VFN, to je od Sexuologického ústavu kousek, na Karláku. Tam mají takovou děsně moderní laboratoř, kdy stojíte v (docela rychlé) frontě, kde dáte žádanku, sestřička na ní dá nálepku, vloží do kyblíčku spolu s ampulkami na vzorky a podá pořadové číslo. Počkáte si, jako v Alze než vás vyvolaj a jdete do malého boxíku, kolem kterého furt běhají další lidi. Sestřička kouká na žádanku a povídá “paní *****”, pak přečte křestní jméno, trochu se zarazí, pokračuje “posaďte se tady” a hledá žíly. Kolem boxu furt chodí lidi. Sestřička odebírá vzorek. Hotovo. Mimochodem, tyhle velkoodběrny jsou docela príma v tom, že ty sestřičky už mají to napichování tak v ruce, že modřiny moc nehrozí.
            A hurá domů, těšit se na kouzelné pilule / injekce / náplasti / blablabla, které očividně dostanu ještě před vánoci.



ad 1: Ptal se třeba na moje masturbační fantazie, v jakých rolích se v takových případech představuju. Taky na první sex s děvčetem, s klukem, počet bývalých sexuálních partnerů. Jestli jsem se oblíkala jako holka i dřív a jestli mě to rajcovalo. No, u některých otázek chápu, že to má odfiltrovat přepálený transvestity, příliš horlivý cross-dressery a další takovýhle lidi, ale u některých vůbec nevidím spojitost s řešeným problémem. Bylo to docela nepříjemné, ale dost to zjednodušovalo to, že pan profesor to bral absolutně profesionálně, jako kolonku do databáze. Ale uznávám, že určitě je spousta lidí, které to mohlo zasáhnout mnohem víc.

sobota 2. prosince 2017

Jak si zajistit pokračování rodu

- jistota sterility - trocha misantropie - možnosti - blížící se hormony - centrum asistované reprodukce - vyvádění lidí z míry - úžasný kinematografický výběr - očividně jsem jasná - kéž by se vše dalo řešit rychle -


Jedním ze zásadních problémů tranzice je skoro jistá sterilita. A to tedy nemluvím o chirurgické úpravě spodku, ale o hormonální terapii. Prostě znefunkční stávající rozmnožovací soustavu… A chybí orgány, které by mohly být zapnuty druhými hormony. Takže je docela dobrý si zajistit tydlety rozmnožovací věci ještě před začátkem všeho.
Já teda nejsem žádným fanouškem dětí, miluju zvířecí mláďata, hlavně takový ty roztomilý a huňatý. Lidský děti mě prostě neberou. Na druhou stranu zatím jsem mladá a nevyzrálá příslušnice generace Y, je dost možný, že mi začnou tikat biologický hodiny, třeba mi je i roztiká estrogen, takže tady bylo docela na místě si zařídit nějaký zadní vrátka. Pro každý případ. Třeba jednou budu chtít s partnerkou taky pokračovatele rodu. Sice o tom pochybuju, protože si nemyslím, že na naší totálně přeplněný planetě by bylo nějak moc prostoru pro další množení, ale chápeme se, ne? Myslím, že už tu je tak akorát misantropie na jeden článek.
Starodávná možnost rozmnožit se rovnou samozřejmě nepřipadala v úvahu, jak je asi jasné z mého současného postoje k zodpovědnosti, rodičovství, dětem a tak, takže jsem zvolila o trochu modernější metodu - kryogenické zamražení biologického materiálu pro pozdější využití. Můj doktor mne akorát varoval, že až bude “po všem”, tak mohou být trochu právní obstrukce při vyzvedávání, ale úplně jsem nepochopila mechanismus vzniku takových problémů a navíc věřím, že v době kdy budu přemýšlet o dětech už bude česká společnost na trochu vyšší úrovni a nad něčím takovým se už tolik pozastavovat nebude.
Začátek hormonální terapie se mi kvapem blíží, takže jsem si řekla, že to nebudu odkládat, čím dřív se na to vrhnu, tím líp. Takže jsem si zavolala do centra ISCARE, které už bylo doporučováno na více místech a pro mě mělo navíc výhodu v tom, že to mám kousek. Nehledě na to, že cena tři a půl tisíce korun za zamražení a tři roky konzervace (a za každý další rok další tisícovka, takže se dostáváme na částku okolo tří korun za den). Milá slečna na telefonu mi trpělivě zodpověděla všechny dotazy, objednala jsem se, dozvěděla jsem, že mám předtím dva dny sexuálně abstinovat a o pár dnů pozdějc už jsem si to šinula tam.
Na recepci centra asistované reprodukce jsem dostala kelímek (načež jsem se samozřejmě začala červenat a strčila si inkriminovanou nádobku do kapsy), vyplnila nějakou tu povinnou byrokracii a byla poslána do čekárny plné netrpělivých párů, abych si počkala než se uvolní odběrová místnost. Tak jsem si poseděla na gaučíku, netrpělivě vyhlížející zhasnutí nápisu “obsazeno”. Po pár minutách se dveře otevřely, vyšel ven pán s poněkud potupným výrazem, kterému nejspíše nepomohl můj upřený pohled na dveře ze kterých vyšel. Hned jak zmizel jsem ho vystřídala a vydala se do malé komůrky, která ze všeho nejvíc svým zařízením připomínala místo, kde se natáčí nějaká ta videa na PornHub (koženkový gauč, padesátipalcová telka a hromady ubrousků).
Po shlédnutí nabídky dostupné na DVD, zahrnující tituly s úžasně znějícími názvy jako “Prsatky” a “Ass Piraten”, jsem si vděčně všimla hesla k wi-fi, s pocitem lehké potupy vykonala co mělo být vykonáno, vyklouzla ven s nejspíš ještě potupnějším výrazem než pán přede mnou, a skočila do protějších dveří odevzdat vzorek, kde si jej převzala usměvavá sestřička ve středním věku. Ta mne rovnou ještě odvedla do další odběrové místnosti, že mi musí vzít krev kvůli patogenům a s významným pohledem mi přála, ať mi všechno vyjde jak chci a tak. Vzhledem k tomu, že jsem měla vyžehlené vlasy, zapudrované zbytky vousů, které ne a ne zmizet (šla jsem si pak ještě požádat o občanku, tak ať tam aspoň nemám moc klučičí fotku),  mám trochu pocit, že jsem asi byla celkem jasná a určitě zdaleka ne první transka, kterou tam potkala. Pak mi jen řekla, ať si po třetí zavolám pro výsledky spermiogramu, a napsala mi číslo do laboratoře na lísteček.

Překvapená tím, že jsem se dostala někam, kde výsledky nezpracují za měsíc, ani za týden, ale rovnou tentýž den, jsem si šla zařídit aspoň ještě novou občanku (ať jsem aspoň poznat na fotce), vyřídila milion dalších věcí, po třetí zavolala do ISCARE, dozvěděla se, že jsem sice pod normou, ale na několik harantů bude… A bylo hotovo. Kéž by všechno šlo vyřídit stejně rychle.

čtvrtek 30. listopadu 2017

Anatomie předsudku

- korektnost a slušnost - velký zuby - průměrná hajzlbába - korelace a kauzalita - velmi výstižné titulky - absence informací - a přitom stačí empatie -


Předsudky, slova která neustále společnost dělí na dva tábory. Jedni vidí předsudky úplně všude, snaží se je mermomocí vymýtit a nechápou, že dokud budou odlišnosti, dokud nebudeme všichni jednolitá homogenní masa, budou i předsudky. Ti druzí si naopak stále stěžují na „politickou korektnost“, tvrdí, že přicházíme o svobodu slova a přitom si neuvědomují, že celá ta politická korektnost je jen o tom, abychom se k sobě chovali slušně, jako lidi, a neuráželi otatní kvůli nějaké vlastnosti, která nemá žádný vliv na kvalitu člověka jako takového. Ať už mluvíme o sexuální orientaci, identitě, barvě pleti nebo třeba i nějakých zdravotních (ať už psychických nebo fyzických) handicapech. Sakra, vždyť jde i o blbý piercingy a kérky!
Jenže je logický, že předsudky vznikaj. Je to daný prostě omezenou výpočetní kapacitou mozku a potřebou rychle reagovat. No a lidská mysl si spoustu hodnocení zjednodušuje na základě statistiky. Stejně jako si pračlověk všiml, že když má zvíře velký ostrý zuby a vrčí, tak je nezanedbatelná pravděpodobnost, že se asi nebude živit tofu, ale spíš tím pračlověkem. Samozřejmě, spousta masožravců prostě uteče, když spatří člověka nebo to zvíře klidně může být mírumilovné. Ale také to nemá říkat „všechny zvířata s takovými a takovými znaky tě chtěj sežrat“, ale jen „je větší šance že mě bude chtít sežrat, než u jinýho zvířete, dej si bacha“. Úplně stejně jako když vidím člověka s holou hlavou a fotbalovou šálou, radši přejdu na druhou stranu ulice. Já vím, že to může být úplně normální, tolerantní, milý člověk, ale to riziko tu prostě je vyšší.
On je totiž největší problém to, že si lidé neuvědomují, že předsudky jsou založené na statistice. Na nějakém rozložení po Gaussově křivce. Například statistika tvrdí, že v průměru mají muži lepší předpoklady na technické obory. Ale to přeci neznamená, že každý muž je v technice lepší než žena! Říká to jen to, že pokud vezmeme sto mužů, tak z nich bude mít talent na techniku dvacet a ze sta žen deset. Ale už to neříká ani slovo o tom, kdo z nich bude nejlepší. Protože statistika je aplikovatelná pouze na široké vzorky lidí. Ale každý jednotlivec už se od nějakého průměru, „normálního“ rozdělení liší. Stejně, jako když se dočteme, že v Praze je průměrný plat dvaatřicet tisíc, přece neznamená, že hajzlbába na Vysočanský jej má taky.
Další problém pak je v tom, že neznají rozdíl mezi korelací a kauzalitou. Víte co, představte si následující situaci: začnu si dělat guláš, sousedka vedle začne klepat řízky. Stane se mi totéž ještě dvakrát. Pokaždé, když dělám guláš, sousedka začne dělat řízky. Znamená to, že guláš může za to, že sousedka začala dělat řízky? Není to trochu absurdní? Je to stejně absurdní, jako tvrdit, že kvůli většímu prostoru pro trans-lidi v médiích je více trans-dětí. Z vědeckého hlediska je přeci hloupost, aby televize mohla za nárust něčeho, co je vrozené. Já bych tady kauzální souvislost hledala spíš v tom, že se o tom víc ví, rodiče to pak řeší spíš s lékaři, místo aby se to z děcka snažili vytlouct. Ale tady člověk potřebuje trochu logického a konstruktivního myšlení, aby se zamyslel nad tím, zda-li jeho odůvodnění problematiky vůbec dává smysl.
Co tu máme dále? Přesun médií do soukromé sféry. Problém, že dnešní doba je posedlá ziskem. Média jsou k dispozici zdarma, živí se pouze reklamou. Čím více lidí si článek přečte, tím více jich uvidí reklamu a tím větší bude zisk. A nikdo nemá čas si číst úplně všechno. A tak si přečte to, co vypadá zajímavě. To znamená, že to má poutavý titulek. A samozřejmě nejpoutavější jsou krátké a šokující, viz každý článek typu “XXX se nechal přeoperovat na ženu!” A korunu tomu nasadí člověk, který si ani nepřečte ty dva odstavce pochybně zpatlaného textu plného vykřičníků a rovnou si otevře diskuzi, kde se plácá po zádech se všemi dalšími, kteří by ji zavřeli do ústavu.
No a pak tu máme starou dobrou xenofobii kvůli nedostatku informací. Tohle tak bylo vždy, obavy z neznámého. Pokud člověk informace nemá, musí si je někde doplnit. Ve chvíli, kdy si je neověří v relevantním zdroji, stává se cílem domněnek, úvah a v nejhorším případě pohotovým hltačem všech možných nepravd a zobecnění. A ještě hůř je dál šířit, viz ten krásný příspěvek paní Maříkové z SPD.

A přitom by stačilo jen spolu komunikovat. Snažit se chápat. Ono není těžké nenávidět někoho o kom nic nevím - takový člověk se pro mě stává pozadím, pohybuje se na okraji a můžu na něj pak svést všechny své nezdary. A přitom stačí spolu mluvit, poznat, že všichni jsme lidé, všichni máme své bolístky, temná trápení, sny a úchylky. Všichni jsme absolutně rozdílní - i když nebudeme brát v úvahu na první pohled viditelné věci. Tak proč ta nenávist k lidem za něco, za co nemůžou, čím nikomu neubližujou? Stačí pochopit tohle a žádnou politickou korektnost nepotřebujeme - trocha empatie pomůže všem.

pátek 17. listopadu 2017

První passing večer

- pozitivněji naladěná - hranice komfortní zóny - chlap v záplavě kokotů - “Můžu vidět vaší občanku?” - asi to se mnou nebude špatný - bourání pracně vybudovaného sebevědomí -

Tak protentokrát něco trochu pozitivnějšího. Víte, už jsem sem kdysi psala, že na veřejnosti vystupuju jako chlap, kvůli svejm mindrákům z (prozatím) existujících totálně neženských znaků. Vousy, ramena, svalnatý ruce. Hrát si na chlapa se mi ale už totálně hnusí a když si ženu zatím nevěřím sama, jak by mi ji mohl věřit někdo další? Tak se společnosti raději vyhýbám.
Jít do kina tenkrát bylo vlastně docela v pohodě. Bylo to pár hodin, cestování mezi lidmi v metru, kteří se zabývají vlastními starostmi a mě ani nezaregistrují. Cesta obchodním centrem ve společnosti přítelkyně a kamarádek, kdy jsem nepřitahovala víc pozornosti než jakákoli jiná random holka co jde s kámoškama na horror. No a samozřejmě se hranice takové komfortní zóny musí neustále posouvat, tlačit dál. Tak jsem se po druhé epilaci, kdy už se vousy daly zamaskovat make-upem mnohem lépe (a teď už mi na stačí jen špetka pudru, škoda, že jen na pár hodin, než začnou zase rašit) rozhodla, že půjdeme večer na drink do našeho oblíbeného baru. Mezi kamarády jsem se tam vyoutovala už nějakou dobu zpátky, ale dneska byl den Dé. Jakože jo, ten bar je takový safe-place, takže to až takové hrdinství nebylo, ale začít se má s málem.
Sešly jsme se tam ještě s kamarádkou a jejím přítelem, který se k mému coming-outu vyjádřil stylem “ach jo, já myslel, že jseš další normální chlap mezi zápavou kokotů a teď zjistim, že jsou kokoti v ještě větší převaze, když jseš vlastně holka!”. A od té doby se ke mně obrací se svým lehce neotesaným šarmem, což mi vždycky děsně lichotí.
Po pár hodinách jsme chtěli změnit lokál na další bar, který se dá brát za “bezpečný”, bohužel tam bylo absolutně narváno, tak jsme šli do hospůdky o kousek dál, kterou jsem absolutně neznala, dost jsem se bála (díkybohu za kosmetickou taštičku poslední záchrany). Když jsem si objednala rum s kolou (a nezbytné brčko), tak mě hospodský požádal o občanku. V tu chvíli mi zatrnulo a slušně mě polil studený pot. Co budu dělat? Ptá se mě prostě protože musí, protože vypadám mladě, nebo protože moje vizáž? Vytáhla jsem občanku, chytla ji tak, aby nebyla vidět moje fotka (kde jsem na krátko a mám bradku, aspoň že budu mít novou občanku, sice furt se současnými údaji, ale aspoň s rozumnou fotkou) a jméno a ukázala. Řekl jen “devadesát jedna, to je ok” a moje milá mi pak řekla, že se ptal na občanky všech, takže jsem si slušně oddechla.
Když byl čas na placení, tak za mě platila přítelkyně, a výčepní se jí zeptal “platíte i za kolegyni?”, bez jakéhokoli záseku, zamyšlení, které by se dalo vyložit jako: “je mi to jasný, ale budu tolerantní”, prostě působil, že jej ani nenapadlo, že bych byla cokoliv jiného než prostě normální holka. Asi si dovedete představit, jaká to pro mne byla vzpruha.
A k tomu kamarádi, kteří po většinou působili jako by se prostě přepli a brali mě jako holku jako bych byla holka vždycky. Hlavně jeden známý, který mě když jsme odcházeli chytil, objal (a že to bylo zatraceně skvělý objetí, on má asi dva metry, dlouhý vlasy, vousy, charisma a je fakt hezkej), řekl mi: “hlavně dobře dojeďte” a dal mi pusu. Hihihi.

Ve výsledku mi večer, kterého jsem se strašně bála, že budu muset svou ženskost nějak “dokazovat”, že budu pro okolí chlap v sukni, nebylo tomu tak. Díky za to, že moje rysy mají k jasné maskulinitě docela daleko. Nakonec z toho byla slušná vzpruha pro moje sebevědomí. Škoda jen, že se pak vždycky vyskytne situace, která tuhle pracně vybudovanou stavbu rozfouká jako hurikán Katrina domeček z karet.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Když se ozve tenký hlásek pochyb

- nekomunikativní a neenergická - frustrace a regenerace - otázky - strach z plýtvání ernergie - krásy lidské duše - čas letí -

Uf… Dlouho jsem nic nenapsala. A přitom by i bylo co. Ono se vlastně stalo i pár fakt super věcí, který mi daly nějakou tu sebejistotu, jistotu v tom, že směr, který jsem si vytyčila je opravdu ten správný. Jenže mě chytil každoroční podzimní splín, kdy mě nic nebaví, všechno mě štve a soukromě nějak opravdu proaktivně komunikuju jenom s přítelkyní. A vlastně ještě s jednou kamarádkou, se kterou si aspoň pár zpráv za den vyměníme. Nějak jsem nenašla energii ani na skupinku Trans*parentu, na kterou se jinak vždycky těším.
Takže mám nápady, přemýšlím jak začít, po chvíli mě to začne frustrovat, tak odložím notebook a přemýšlím, jak to, že se mi, sakra, nedaří svý myšlenky dostat do psaný podoby!? Teď mám aspoň zpátky kytaru po seřízení od kolegy (který to vzal s nadšením - “Hustý, já mám trans kámošku!”), tak si ten svůj splín vylejvám do do hudby, moc na ní neumím, ale vymejšlím vlastní věci, něco tvořím a daří se mi aspoň trochu srovnat ten bordel v hlavě. Proto taky vzniká tenhle vejžblept, že jo.
Poslední dobou o dost víc komunikuju s mámou, musím, protože i když to respektuje, snaží se mě oslovovat v ženským rodě a tak, má o mě strach. Dost velkej. Snažím se ji podporovat. Samozřejmě něco z toho přechází na mě. A pak se k “příjemným” ránům, každodenně připomínajícím můj současný tělesný stav přidají ještě otázky. Ať ty, které si kladu sama, nebo ty, které mi klade máma.

Co když si všechno namlouvám, zakořenilo mi to v podvědomí a já si to sugeruju?
Co když chci zajímavá, a protože nic jiného na mě zajímavého není, tak jsem se přesvědčila že jsem trans.
Co když jsem jen osoba znechucená mužským světem, kde se každý jen předbíhá, kde se tvrdí, že holka na tohle a tamto není dost dobrá, a chci se jen z něj dostat pryč?
Co když mi to ukončí začínající kariéru a já si nic dalšího nenajdu? I kdybych měla na pár měsíců vypadnout z pracovního trhu, po finanční stránce to bude dost blbý.
Co když to nedopadne dobře po fyzické stránce, ať už kvůli těm hormonálním dryákům, co do sebe budu cpát nebo kvůli chirurgické části?

Pak si uvědomím, že mysl ani paměť není neomylná. Že si můžeme vytvářet falešné vzpomínky, misinterpretovat své vlastní. Co když si všechny ty události a pocity z dřívějška překrucuju, jen abych si to sama všechno před sebou obhájila, a to, jak se cítím, to, co chci, a to, co dělám, je vlastně jen golem na hliněných nohou? Co když střemhlav poletím k horizontu událostí, rozsype se mi kvůli tomu spousta věcí, a já nakonec zjistím, že to není pro mne, jako to dopadlo tady? To by byla pěkná ztráta energie.
Lidská psychika může být neskutečně hluboce zajímavá. Vážně díky. Fakt, jo! A taky vím, že všichni, kteří si tím prochází, mají pochyby… Ale to mi s nima vůbec nepomáhá.
Samotný proces tranzice je ještě k tomu dost pomalý a povětšinou se skádá z… Ehm… Čekání. U mě to sice všechno jede o dost rychlejc, než u holek, jejichž blogy jsem četla dřív, ale furt je to pomalý. Jednou za měsíc a půl až dva k panu doktoru Procházkovi. Jednou za měsíc na lejzr. Sem tam se někomu vyoutovat. Pomalu rozšiřovat oblast, kde vystupuju jako žena. Venku pak doufat, že po mě nikde nebudou chtít občanku, že si nikdo nevšimne stop po vousech, že mi neujede hlas. Aspoň, že za týden jdu konečně k Weissovi. Snad pak nebudu muset dalšího půl roku čekat na začátek HRT.
Snad jsem nebyla až moc negativní. Pomalu se můžu přidat ke gothikům ze South Parku.

Achjo.

neděle 5. listopadu 2017

Takové obyčejné dívčí problémy

- chlupo-genocida - trocha teorie o epilaci světlem - rozdíly mezi IPL a lasery - dojmy z malého blikavého utrpení - výsledek týden po druhé epilaci - minirecenze kliniky “ProVisage” - osobní názor na všechny ty zlepšováky -


Jeden z největších problémů každé holky jako jsem já jsou… No… vousy. Ne, že by bylo něco špatného na děvčeti s lehce naznačeným knírkem z jemných chloupků, ale holka, které vousy raší jako vzrostlému dřevorubci zkříženému s medvědem grizzlym prostě moc jako holka vypadat nebude. Ona ta hormonálka s ochlupením (a tedy i vousy) samozřejmě pak něco udělá taky, ale to platí hlavně pro to tělesné ochlupení. Aneb to co testosteron schvátí, zpět už nenavrátí. Nebo aspoň nijak zvlášť ochotně.
Tak jsem se rozhodla s tím něco dělat už před hormonálkou, protože vousy jsou pro mě asi největší problém a mám z nich docela slušnej mindrák. Mám totiž prakticky černé vousy silně kontrastující s naopak hodně bledou pletí, takže i po oholení a pod silnou vrstvou korektoru, make-upu, a pro jistotu ještě překryté pudrem, měly ty svině tendence prosvítat. Nemluvě o tom, že silné vrstvy omítky na obličeji bytostně nenávidím a beru je v podstatě jen jako nutné zlo, abych nevypadala jako namalovanej chlap. Takže jsem se rozhodla jít na epilaci. Původně jsem sice myslela, že začnu chodit až po vyšetření u pana profesora Weisse, ale jednak už mě fakt sraly, jednak čím dřív, tím líp, a za třetí, před HRT je chlupo-genocidní efekt větší, protože jsou vousy silnější a více pigmentované, a tedy folikul do sebe absorbuje při epilaci více energie, takže je větší šance, že jej to zničí.
A teď trochu teorie. Všechny tyhle světelně-epilační metody fungují na jednoduchém principu. A tedy, že vytvoříme výboj elektromagnetického záření (hlavně ve viditelné až infračervené části spektra) a exponujeme oblast, kde výboj pletí (která je průsvitná) prostě projde a postupně ztratí energii (předá buňkám pleti) a maximálně lehce prohřeje tkáň. Naopak, když narazí na pigment (nezáleží na tom, zda se jedná o tetování, pihu nebo chlup), tak je jím výboj pohlcen, stejně jako se černý předmět na sluníčku zahřeje daleko rychleji než bílý, který světlo a teplo odráží. Vousy pak mají výhodu v tom, že jsou částečně průsvitné taky, takže výboj usměrní do folikulu jako světlovod, pokud není folikul příliš hluboko (protože jinak se většina energie výboje může vybít už průchodem skrz vous). No a když se folikul zahřeje na teplotu okolo 60 - 70 °C, tak jej to poškodí a chloupek pak vypadne. To jak trvalé je poškození folikulu pak závisí na množství předané energie a na regenaračních schopnostech těla. Z tohoto pak samozřejmě vyplývá, že čím větší kontrast mezi pigmentací pleti a vousů, tím větší množství energie přejde do folikulu, a tedy na bílé vousy to neúčinkuje vůbec, na blonďaté a zrzavé pak dost málo. Podobný problém pak mají třeba černošky, kterým by to spálilo krom vousů i pokožku kvůli silné pigmentaci.
A teď ještě rozdíl mezi laserem a IPL. Zatímco IPL používá výbojku (podobně jako blesk u fotoaparátu) a světlo je složeno ze spektra barev, laser je založen na excitaci elektronů nějakého plynu, které pak vyzařují fotony pouze určité vlnové délky (monochromatické), navíc ještě se jedná o svazek rovnoběžných paprsků. Zatímco IPL je v podstatě bodový zdroj světla a paprsky se šíří zhruba všemi směry (pokud nemá kolimátor, usměrňovač, ale u takových aplikací se nepoužívá).
Já jsem si tedy už vyzkoušela obojí, IPL (mluvím o standardním vysokovýkonovém, ne o takovém tom malinkém pro domácí použití) na břiše a laser na obličeji. Upřímně mám pocit, že IPL mi zabralo lépe, ale to bude podle mne spíše odlišným charakterem chlupů na obličeji a na těle, ty na obličeji se prostě vždycky likvidují hůř. Anebo i nastaveným výkonem, protože po IPL jsem měla kůži opravdu dost zarudlou a podrážděnou, po laseru o dost méně.
Epilace probíhá tak, že vám zakryjí oči (přeci jen je to dost velký světelný výkon), natřou epilované místo chladivým gelem, přiloží aplikátor a bliknou. To bliknutí samozřejmě štípe. Čím hustější chloupky a větší výkon, tím to štípe víc, ale vyplatí se to překousnout, protože vyšší nastavený výkon znamená větší přenos energie do folikulů a lepší výsledný efekt (ono že prej ne, ale fyzika se prostě oblafnout nedá). Mě to chvílemi štípalo fakt nesnesitelně, je to jako by vám někdo přitiskl kousek něčeho rozžhaveného pod kůži. Vážně nic příjemného, ale zase nic co by se nedalo těch deset minut přežít. Na druhou stranu, postupně by to mělo být nepříjemné čím dál tím méně, jak ty chloupky budou mizet. Po epilaci ty chloupky budou vidět naopak ještě víc, protože se spálí a trochu ztmavnou, po týdnu pak začnou postupně vypadávat a tvořit mapy a fleky prázdných míst, já se kvůli tomu začala holit už ráno, protože to vypadá místy opravdu dost blbě a na oholené tváři se to skryje líp. Po dvou týdnech je pak vypadaná většina zasažených chloupků a začnou růst nové (v jednu chvíli je v růstové fázi přibližně třetina chlupů, a pouze tehdy obsahuje folikul dost pigmentu, aby to na něj zapůsobilo) a po čtyřech pak začíná nové kolo.
Já jsem teď týden po druhé epilaci a po oholení je vidět, že mi vůbec nějaké rostou spíš jen na dobrém světle, což považuji za slušný úspěch. A pod make-upem nejsou vidět už vůbec. Pro finální efekt, kdy by už růst neměly vůbec, by mělo stačit zhruba šest ošetření, ale co jsem slyšela, tak je dobré počítat s tím, že i poté je tam potřeba (byť i s menší frekvencí, je to kus od kusu) občas zajít.

Za sebe můžu doporučit kliniku ProVisage, která má každou chvíli akci na Slevomatu a ošetření obličeje mě tak vychází na necelou pětistovku měsíčně, což není taková darda. Sestřičky byly milé a profesionální, i když přiznám se, že jsem tam vystupovala jako “ten”, vzhledem ke svému jménu, tomu, že se holím večer před epilací (abych neměla zbytečně podrážděnou pleť), takže mám ráno takový ten “5 o’clock shadow” a taky kvůli tomu, že jsem si tam rovnou nechala epilovat i intimní partie mi to přišlo jinak blbý a nechtěla jsem nikoho uvádět do rozpaků. I když pochybuju, že bych byla první nebo poslední jejich takováhle klientka. Ale jinak po Praze je spousta dalších takových klinik, využívajících různé lasery s dalšími zlepšováky, všelijaké alexandritové lasery a já nevím co ještě, ale vůbec nevím čím se od sebe pořádně liší, takže pokud mne někdo trochu poučí, tak budu taky ráda, protože můj pocit zatím je, že všechny tyhle fičůry jsou stejně spíš marketingový tah, jak prodat nový přístroj.

pátek 3. listopadu 2017

Velký krok

- rodinný coming-out - konzervativnost v rámci rodiny - opička s činely - rodinná kataklysma - trochu zbabělý e-mail - intenzivní večer - ultimátum - psychoterapeutická přítelkyně - větší klid - štěstí na prvním místě -


No tak jo. Je to za mnou. Další fakt velkej krok. Coming-out v rodině. Nebo aspoň před mámou, ale ono pokud budu brát jako rodinu jen tu nukleární, tak je to vlastně celá moje rodina. Ono nějak o tom zpravit tu širší už tak složité nebude, protože s nimi nijak zvlášť blízké vztahy nedržím, takže je mi absolutně buřt, co si o tom budou myslet.
S maminkou je to samozřejmě trochu horší. Ono je problematické i to, že naše vztahy nejsou úplně nejlepší, nejkvalitnější a tak. Nikdy jsme spolu neuměly nějak dobře komunikovat, máma je docela konzervativně založená (co se týče vlastní rodiny, co se děje mimo bere podle “žij a nech žít”), nebála bych se tvrdit ani, že je poněkud strohá a upjatá. Já jsem naopak vždycky byla spíš dekadentní bohém, a abych se vyhla přednáškám o škodlivosti a rizicích svého jednání (o kterých jsem věděla, akorát mi byly absolutně volný), tak jsem jí neříkala raději vůbec nic.
Další věcí je, že máme spolu komunikační problém, který vychází právě z toho co jsem řekla předtím - naše komunikace vypadá obvykle tak, že něco řeknu, mámě se na tom něco nezdá, přeruší mne a začne nekonečný monolog. A já samozřejmě taky nejsem neviňátko, automaticky ji začnu ostentativně ignorovat, nasadím absolutně znuděnou grimasu a v hlavě se mi objeví opička třískající činely.
Proto jsem si řekla, že nejlepší cestou bude e-mail, s poznámkou, že mi má volat až po tom, co si ho přečte. Dvakrát.. Jo, já vím, že je to dost neosobní, asi i trochu zbabělé, ale na druhou stranu to dávalo nějakou šanci na to, že se nad tím aspoň zamyslí, než začne rodinná kataklysma. Původně jsem se teda chtěla outovat až po návštěve u Weisse, tedy za necelý měsíc, ale máma už nějakou dobu ví, že se něco děje a protože je ten typ člověka, který začne okamžitě předpokládat to nejhorší, řekla jsem si, že je nejvyšší čas, pokud ji nechci mít na svědomí.
Tak jsem jí v neděli (vlastně spíš v pondělí) ve dvě ráno poslala dvou stránkový mail nabitý informacemi, vysvětlující jak jsem se vlastně celou dobu cítila a proč si ani na mne nikdy moc ničeho nemohla všimnout, užila si sladkých třech hodinek spánku a šla pracovat. A samozřejmě hned v osm ráno mne čekal první telefonát, jakože co to má znamenat, na otázku zda si to přečetla, jsem se dozvěděla, že jen půlku. Tak jsem se jí zdvořile omluvila, že musím něco řešit, že si zavoláme večer.
Čtenář je tvor obvykle v konstrukci zápletek trochu zběhlý, takže určitě tuší, že jsem byla holka naivní a má naprostou pravdu. Frekvence se pohybovala řádově v jednom telefonátu, jednom e-mailu a čtyřech esemeskách za hodinu. Možná trochu přeháním. Ne až tak moc. Já ji teda naprosto chápu, je to přeci jen dost velká věc, pro někoho kdo se o to nikdy nezajímal, kdo nikdy netrpěl gender dyforií to může být dost nepochopitelné, navíc jsou tam rizika a prostě má o mne strach i kvůli tomuhle. Večer jsem za ní i s mojí milou jela, protože mi volala, že jí není dobře od srdce, což mne vyděsilo (a taky naštvalo, protože jsem byla nevyspalá, unavená a tušila jsem, že se mě jen zoufale snaží dostat k sobě, ale v tomhle fakt riskovat nebudu), což samozřejmě vyústilo v dost intenzivní večer plný obviňování, jak jí to můžu udělat, sebeobviňování, že za to určitě může ona a samozřejmě i toho, že si to vymýšlím, protože by si určitě něčeho všimla (a přitom to, že něco není OK, se člověk naučí skrývat hodně rychle, když jde o dlouhodobý stav, viz klasický příklad s depresí, kdy o tom okolí absolutně nemusí tušit, pokud si to dotyčný nepřeje) a že já naopak byla vždycky absolutní chlap. Přidala pár argumentů o jejichž relevanci můžeme pochybovat (o tom, že muži a ženy prožívají sex odlišně a blablabla) a které stejně v jejím podání hrály do karet spíš mně. Mě to trochu štvalo, tak jsem jí (víceméně) taktně naznačila, že buď mě bude respektovat, nebo se s ní taky nemusím bavit vůbec (což sice atmosféru trochu zchladí, ale aspoň přinutí ke troše konstruktivnosti).
Nakonec to skončilo nějak v klidu, další den byl hektický o trochu méně. Odpoledne za ní vyrazila pouze má drahá, protože jsou vlastně ve stejné situaci - mají prostě někoho blízkého trans. Já absolutně nevím jak s jí to povedlo, jestli použila hypnózu, drogy, nějakou psychoteroristickou manipulaci, ale povedlo se jí u ní strávit dost času, bavit se, vést s ní dialog (což se mi léta letoucí nepovedlo) a ještě jí to všechno vysvětlit tak, že se docela začíná smiřovat s tímhle vším. Teda samozřejmě by si přála, abych si to rozmyslela, ale už jen z toho důvodu, že má o mě prostě strach, abych si zbytečně nezkomplikovala život, aby mi nikdo neublížil… Fakt jsem za to strašně ráda.

Myslím si, nebo aspoň doufám, že většina rodičů, pokud nejsou úplně zabedněný, tohle, i spoustu dalších věcí nějak zkousnou. Prostě jen musí pochopit, že ten člověk po tom všem bude pořád stejným člověkem, jen bude víc v klidu, protože vše bude takové, jako mělo být už od začátku. A raději tyhle rizika, pokud přinesou do života štěstí, než mít nešťastné dítě.

sobota 28. října 2017

A jak douho víš, že jsi trans?

- chlapec a děvče - šprtka a knihomolka - svět fantazie - puberťačka - radši normální chlap než trans lesba - sami před sebou se neschováme - co je špatného na tom, jít za štěstím? -


Dětský pokoj, východní Evropa, polovina devadesátých let. Venku praští šílený mráz, uvnitř dětského pokoje jsou dvě děti. Jmenují se skoro stejně, jedno se narodilo jako kluk, druhé jako holka. Nicméně, obě jsou teď zabrané do hry s panenkami, nejspíš si ani nějaké vzájemné rozdíly neuvědomují. Jsou sousedé, chlapec se ale bude stěhovat pryč, do úplně jiné země. Aby nebyl smutný, dostane robotického dinosaura. Není špatný, ale přál si raději panenku. S těmi si ale kluci nehrají, panenky jsou pro holky.
Nikdo ale už neví, co se v tu chvíli, stejně jako mnohokrát předtím, prohánělo tomu chlapci v hlavě. Kdy tak nějak předpokládal, že až vyroste, tak bude podobnější mamince než některému z jejích nápadníků. Byla vlastně holka. Aspoň myšlením, cítěním, tím jak viděla sama sebe. Okolí ji ale vidělo jako kluka. A ona s tím vlastně ani nic moc nedělala, protože to tak bylo jednodušší. Protože ji bavily i klučičí hry, nikdo se nedivil tomu, že se hodně kamarádila i s holkami a stejnak byla spíš šprtka a knihomolka, než příliš společenská.
Roky ubíhaly, s tím, že byla všemi brána jako kluk byla absolutně smířená. Holkou mohla být ve svém vlastním světě fantazie, ve své hlavě mohla být kýmkoliv. Hrdinkou z filmu, postavou ze seriálu, mocnou čarodějkou z knížky. A nikdy nikdo nemohl vědět, co se jí honí hlavou za myšlenky. Protože celou dobu měla pocit, že takové myšlenky nejsou správné, raději je skrývala. Děsila se chvil, kdy se máma podivovala nad tím, že její věci jsou ve skříni jinak než by měly být, kdy o ní příbuzní občas říkali “No, doufám, že z něj vyroste normální chlap”.
Ve třinácti si postavila hlavu a nechala si narůst dlouhé vlasy. Konečně. A pak rána. Začínají růst vousy, svaly, chlupy tam kde dřív nebyly. Neví co dělat, panikaří a obviňuje celý svět, že se proti ní spikl. Samozřejmě je i poslána k psycholožce. Puberťačka odmítá spolupracovat. Kdo ví, kdyby se otevřela trochu víc, třeba by to celé bylo za ní.
Čte si článek o transsexualitě v nějakém časopisu. Říká si, že je naprosto normální, ono je to přeci jen složitý si připustit, že vlastně není normální heterochlap, ale lesba. Trans k tomu. Začne naopak svou vizáž extrémně maskulinizovat, dělat to, co je podle ní co nejvíc chlapské. Má holou hlavu, zaplétá se do rvaček. Problém se svou nejistotou, co vlastně je pohřbívá hluboko v sobě. Tak moc hluboko, že si za chvíli sama nevzpomene, že něco takového ji kdy hlodalo.
Samozřejmě, žádné tajemství nevydrží skryto věčně. A o těch, které tajíme sami před sebou to platí dvojnásob. Teď už ví, že popírat sama sebe byla chyba, naopak, čím dřív by si to připustila, tím dřív by žila život tak jak by si přála. Pozdě však plakat nad rozlitým mlékem, je ráda, že se k tomu vůbec odhodlala. A je mnohem lepší, že se k tomu odhodlala teď, než aby to v sobě na další roky potlačila. A pak si ten ztracený čas vyčítala o to víc..
Vždyť co je špatného na tom, že chceme dosáhnout svého štěstí, nebo se k němu aspoň přiblížit?

A jak dlouho vím, že jsem trans? To asi fakt nejsem schopná určit (nehledě na to jak blbě to zní), ale to, že jsem holka jsem svým způsobem věděla vždycky...

pátek 27. října 2017

Tip na kultůru: Hit and miss

Asi jako každá jiná transka si procházím obdobím, kdy chci vidět snad všechno s trans tématikou. Ono je to celkem přirozený, každý se snaží shánět informace o něčem, co se jej týká. To je vlastně asi i důvod, proč filmy s LGBT tématikou nejsou obvykle nijak zvlášť populární a známý. Zvlášť když trans lidé jsou statisticky vzato úplnou vzácností.
O to lepší je, když se daný snímek nedotýká jen provařených témat jako coming-out, tranzice a tak. Ony ty hrozně hluboký lidský příběhy jsou sice super, ale je to přece jen téma co se brzy dokáže vyčerpat, ono se toho nic moc zase nenabízí. Deprese, přijetí lidmi, pak nějaký lidi, kterým se to nelíbí a hlavní postavu kvůli tomu popotahují. V podstatě stejný vzorec opakuje většina takových filmů a seriálů, s tím, že nějaká zápletka tvoří spíš jen spojovací prvek, aby dílo jako celek dávalo nějaký smysl. A pokud tomu tak není, tak je trans postava spíš vedlejší postava (a řeší zase hlavně totéž).
No a dneska mám tip na seriál, který se všem těmto filmařským klišé vyhýbá. Bohužel má jen šest dílů, což je jako dva  tři průměrný celovečeráky, nějaký pokračování je pravděpodobný asi jako možnost cestovat v čase, ale vzato kolem a kolem bylo to šest dílů nabitých emocemi, zajímavou zápletkou a neskutečně charismatickou hlavní hrdinkou.
Hlavní postavou je transsxeuálka Mia (mimochodem neskutečně skvělý jméno), která se snaží vydělat si peníze na operaci spodku. Samozřejmě nedělá nikde účetní, ale živí se jako nájemná vražedkyně. A aby toho nebylo málo, dozví se, že zemřela její bývalá, se kterou má desetiletého syna Ryana, o kterém nevěděla, a byla ustanovena jeho opatrovnicí. A jako bonus dostane ještě tři děcka z jejich dalších vztahů, ať už úplně malou holčičku Leonie tak puberťáky Riley a Leviho, kteří mají s přijetím, ať už jejím, jako nového člena rodiny, tak i její identity, problém.
V těchto kulisách se pak rozjíždí drama o britském white-thrash venkově, o problémech s vlastním sebevědomím kvůli nespokojenosti se svým tělem. O tom, jak jsou děti nezatížené ještě předsudky, zatímco (skoro) dospělí už se těžko popasovávají s něčím, co je pro nové. A taky i o tom, jaký zmatek a nejistotu může genderová identita vnést do vztahu s někým “normálním” (“Já nejsem gay!” “A já nejsem žádnej zasranej chlap!”) a že na tom ve výsledku nezáleží, když se mají lidé rádi.
K tomu ještě nemůžu zapomenout na skvělou hudbu a geniální herecké výkony všech hlavních protagonistů (a antagonistů). No a tomu všemu vévodí Mia, kterou hraje neskutečná Chloe Sevigny, zastiňující i tak bezkonkurenční výkony svých kolegů, u které bych se nebála tvrdit, že šlo o životní roli. Ať už vizáží (oproti většině cis-holek má trochu tvrdší rysy, mám pocit) nebo její gestikulací, chůzí a tak. Vážně jsem ji věřila každé slovo. Akorát bacha, je to hodně evropská tvorba, takže to má samozřejmě trochu pomalejší tempo, je to dost sprosté, dost naturalistické a je tam i dost nahoty. Tak ať pak nejsem obviněna, že jsem nevarovala. A vlastně to není zdaleka tak akční, jak by se mohlo zdát.

No, a tady máte kdyžtak trailer.


neděle 22. října 2017

Týden plný dojmů

- týden působivých dojmů - probuzení ze sna - hodiny nečitelného psaní - paní, totiž pane, pardon - konečně mám co na sebe - stresující večer - normální holka -


Ty jo, ještě začátkem týdne jsem si každou chvíli říkala “Hm, o tomhle by se dal napsat strašně skvělej článek!” Měla jsem strašně moc nápadů… A pak se to nějak všechno vsáklo a nenapsala jsem samozřejmě nic. No, holt máme asi všichni omezenou zásobu kreativity, a já většinu té své spotřebuju jinak. Naštěstí byl jinak tenhle týden plný působivých dojmů, protože jsem občas tak trochu hysterka a nějaký věci ve mně prostě zanechaj zatraceně hlubokej vjem, i když logicky si umím odůvodnit, že vlastně o nic nejde.
Tak nejdřív středa. Byla jsem zase na povídání s panem doktorem Procházkou, ten mi hned na úvod řekl, že mi to sluší, zda jsem namalovaná. Já mu teda popravdě odpověděla, že jsem si jen vytrhala obočí a nebrala brýle. Ono to fakt udělá velký rozdíl a já se vnitřně tak trochu tetelila blahem. No a další věc je, že jsem dostala zprávu pro mou praktickou lékařku, protože mám nějak zvýšený jaterní hodnoty. Tak doufám, že je to jen mononukleózou, kterou jsem kdysi prodělala a nebude to nic horšího… Pokud bych kvůli tomu nedostala HRT, tak se asi zblázním.
Co na mě ale v tu chvíli zapůsobilo nejvíc, bylo malé “dg. F64.0” ve zprávě. Vím, že vlastně vůbec o nic nejde, ale pro mne to najednou bylo, jako bych pořád jenom snila a najednou zjistila, že to není sen, že je to zatraceně skutečný a já se fakt odhodlala vyřešit něco, co mě hlodá celou věčnost. A teda můžu říct, že nejvíc mne deptá asi to, jak to všechno jde pomalu. Pořád jenom čekám. Na vyšetření. Na potvrzení diagnózy od Weisse. Na tohleto. Na támhleto. Ach jo.
Jen tak mimochodem, Procházka na doktora píše docela čitelně. Zvlášť, když si to porovnám s recepty od obvoďačky, kde jsem absolutně nechápala, jak může lékarnice vědět cože mi to má vydat. Vzhledem k tomu, že naprosto doktorsky píše i M táta, který má za sebou pár let medicíny taky, mám za to, že je na lékařských fakultách nějaký tajný předmět jako “nečitelné psaní”, nebo tak. A Procházka z něj nejspíš dostal za tři.
No a pak je tu to, že mám očividně docela feminní rysy. Protože když jsem šla do pekárny, trochu zčesané vlasy, bez brýlí, ale jinak v pánském kabátě, prodavačka na mne: “A paní si dá?”. Když se pak otočila přímo na mne, tak začala hrozně zmatkovat, jakože: “Pardon pane” a tak, ale vzhledem k mé vizáži v daný okamžik to byl docela slušný úspěch. Podobně, jako když na mne s přítelkyní volal nějakej týpek: “Holky, nemáte cigáro?” A to se ani neoblíkám nijak zvlášť androgynně, nebo tak.
A teď k tomu největšímu. Už jsem tu psala, že zatím se na veřejnosti prezentuju jako kluk. Je to proto, že jsem strašnej stresař a vidím na sobě každou vadu a nedokonalost. A mám strašný mindráky z toho, že i po holení vousy pořád prosvítaj, z toho, že mám kouty, z toho, že mám svalnatý ruce. A prostě se strašně bojím toho, že si někdo všimne, že nejsem “normální holka”, že budu vypadat jako namalovanej chlap. Fakt strašně obdivuju všechny holky, který začaly s real life testem před hormonálkou. To bych se asi stihla několikrát složit. Během prvního dne. Ale zpátky k tématu: kamarádky nás včera vytáhly do kina. A já se nechala vyhecovat k tomu, abych šla v holčičím. Zrovna v den, kdy jsme byly nakupovat a já mám nový úžasný trička a džíny. A všechno dámský.
Tak jsem se nechala ukecat. Před zrcadlem jsem strávila půl hodiny s korektorem a make-upem, vyžehlila si vlasy (škoda, že rostou tak pomalu), oblékla se do nového oblečení a od M si půjčila kabát (máme naštěstí podobnou velikost). Vyrazily jsme, a jak velí zákon schválnosti, samozřejmě muselo pršet. Když jsme šly do metra, málem jsem chytla záchvat úzkosti. V metru jsem se pak snažila stát tak, aby ze mne bylo vidět co nejmíň. Holky tomu taky úplně nepomohly, sice se hodně snažily, ale občas jim ten rod ujel (ono zase, známe se nějakou dobu, a je to nezvyk, že jo), naštěstí ale nikde kde by to někdo slyšel. Ve výsledku to byl na jednu stranu pro mne jeden z nejvíc stresujících večerů života (už jsem zmiňovala, že některý věci strašně zbytečně prožívám?), na tu druhou na mne nikdo nezíral, nikdo si ničeho nevšiml (nebo mu to bylo úplně jedno), já byla pro okolí prostě normální holka a byla jsem šťastná.