sobota 30. září 2017

"It's a trap!" aneb posedlost penisy

- kecám o něčem co se mě netýká - diskuze plné respektu - strach z penisů - překvápko při sexu - trans holka je prostě holka - dotazník o vztazích -


Ačkoliv se snažíme působit jako otevřená společnost, společnost bez předsudků a diskriminací, a většina lidí už nás snad ani nechce zavírat do léčeben, i když takoví se najdou vždycky, nezávisle na vyspělosti společnosti, ve spoustě ohledů to pořád nemáme úplně jednoduché. Například v randění.
O čem chci mluvit já, je postoj “normálních” mužů k trans ženám. Proč o tom chci mluvit já, když jsem vlastně na začátku cesty a k tomu jsem ještě zadaná, takže téma já vlastně absolutně nemusím řešit? No, je to jednoduchý. Leží mi to v žaludku, tak si můžu dovolit trochu sociální kritiky. Inspiraci mi přinesly, jak jinak, diskuze na našich úžasných zpravodajských serverech (kde polovina hádek vzniká jen proto, že většina lidí si přečte jenom titulek který je naschvál napsán, aby upoutal pozornost ), jako například tady. Dovolím si z ní vytáhnout jednu takovou krásnou ukázku.
A další inspirací pro mne byla moje kamarádka, která mi vyprávěla, že svému kamarádovi ukázala mou fotku, co na mě říká. Prý docela hezká, ale že podle obličeje to vypadá, že mám kila navíc. Pak samozřejmě přišlo na přetřes i to “bytí trans” a on, že i kdyby taková holka měla po operaci spodku, tak prostě ne.
Je zajímavé, že (aspoň v mém okolí) vidím takovéto reakce spíš u mužů, reakce žen spočívaly v “no jako mě by to bylo docela jedno, maximálně by mi vadilo to, že s ním nemůžu mít děti” ve většině případů. A tady si dovolím být trochu kontroverzní. Skoro to vypadá, jako by každý muž měl strach z penisu (i toho dávno neexistujícího). Jako by z něj něj pusa trans holce udělala gaye.
Takhle, já vnímám muž / žena v závislosti na tom, jak se ten člověk prezentuje, jak se cítí a jak na mne působí a ne tvarem genitálií. A pokud na mne tak nepůsobí, tak se snažím jej tak brát, protože mne to nic nestojí, nebolí mne to a tomu člověku tím pomůžu k tomu, aby se měl rád. Ale kdybych šla na rande s trans člověkem, který je až na spodek k nerozeznání od cis člověka a mělo by mezi námi dojít k něčemu víc (jo, tím myslím sex), rozhodně bych byla ráda, kdybych se to dozvěděla dřív než ji / mu sundám kalhoty. Ne, protože by mi to vadilo, ale prostě proto, že tam člověk čeká jedno a najednou je tam něco jiného, takže na to raději budu připravená. A chápu, že pro dost lidí mohou genitálie jejich partnera hrát mnohem větší roli než u mne a “mít něco” s trans holkou, která má penis je pro ně nepředstavitelné.
Na druhou stranu, už nerozumím tomu, co jim vadí na holkách co už mají “po”. Vždyť už mají všechno “co dělá ženu ženou”. Medicína už pokročila tolik, že je to prakticky k nerozeznání. Tak proč to berou jako past? Vždyť je to pak holka jako každá jiná, holčičí hlas, holčičí postava, holčičí mysl, holčičí duše, holčičí vagína. Akorát nemůže mít děti. A to nemůže ani spousta těch “biologickejch” holek. A je takových dáááleko víc než těch trans. Upřímně, když se mi líbí nějaká tomboyka, připadám si o dost víc “na kluky” než když se mi líbí nějaká trans holka.
Protože ta trans holka je prostě holka a to “trans” je jenom přídavný jméno. Jako například “vysoká”.

P.S.: Napadlo mne udělat takový malý průzkum, prosím o vyplnění dotazníku a nejlíp i jeho šíření. Díky!!!
x

úterý 26. září 2017

"A proč chceš bejt holka?"

- blízko a přece tak daleko - ta bájná otázka následovaná dalšími podobného rázu - možnost sprchy - šílená situace - strach z bludů - proto -


Taková hrozně klasická otázka. Věřím, že se s ní setkala snad každá další trans holka. Mě se na ni zeptala kolegyně v práci. To je mimochodem celé docela vtipná historka. Protože mi je opravdu blízká a víme na sebe docela dost věcí, rozhodla jsem se před ní vyoutovat jako u jedné z prvních. Psala jsem jí v práci, že jí musím něco důležitýho říct, že po práci ještě skočíme na cigáro. Samozřejmě, že se ihned vyděšeně ptala zda nejsem nemocná… No a když jsem jí řekla, že ne, tak se mě zeptala “že ty jsi byl holka, nechal ses předělat na kluka a teď toho lituješ!?”. Upřímně mě to svým způsobem potěšilo, i když to znělo děsně blbě. A ona samozřejmě pak dodala, že se skoro trefila.
No, tak jsme po práci šly ven, ona si dala cígo, já si ubalila brko, protože byla asi druhý nebo třetí člověk, před kterým jsem se outovala, a tak jsem potřebovala něco trochu silnějšího. No a samozřejmě přišla tahle otázka. A proč chceš bejt holka? V tu chvíli mě zatraceně zaskočila. Víte, já nad tímhle nikdy neuvažovala. Já prostě vím, že jsem holka a prostě už mě nebaví to, že si celej život hraju na kluka. A to je právě to. Já jsem vlastně nikdy nebyla kluk. Pokud tedy nebudeme tvrdit, že největší známkou mužnosti je péro.
Pak samozřejmě klasika, nějaké ty zvědavé otázky, jako co na to moje milá. Taky zděšení, že už nebude jediná holka v kanclu. A poznámka “to se spolu budeme moct sprchovat!”, která mne trochu vyděsila.
A že ta celá situace byla pro mě sakra šílená. Víte co, jako děcko jsem nějak nikdy tohle neřešila, prostě jsem si hrála s holkami, kluky, četla si… Vím, že mne někdy zajímaly vyloženě pánské činnosti jako holení, jindy jsem si zas představovala, že jsem holka. S nástupem puberty jsem byla nejdřív děsně holčičí a pak jsem to v sobě potlačila.
A najednou jsem si to přiznala před sebou. A na návštěvu sexuologa jsem měla ještě čekat. A zoufale, fakt zoufale jsem to chtěla někomu říct i když jsem se bála, že nakonec zjistím, že trpím nějakými bludy, že mě spíš zavřou do blázince. I na první schůzce mi pan doktor doporučil poznávat sama sebe, protože jsem si vlastně nebyla jistá zda mi to za všechny ty problémy stojí a zda mám na to v podstatě obrátit svůj život vzhůru nohama. Upřímně dost mi pomohlo i vědomí toho, že tyhle myšlenky nemám poprvé, přicházely mi od puberty, s různou intenzitou a četností, neustále. V kombinací s tehdejší dysforií mi došlo, že pokud to v sobě zase nějak potlačím, za pár let to bude zpátky a nejspíš ještě naléhavěji. Zatímco čím dřív začnu, tím méně nevratných změn u mne provede testosteron, hormonální terapie zabere líp a užiju si větší kus života sama sebou.

Takže tolik k otázce proč.

pondělí 25. září 2017

Dvojí život a motání zájmen


- absolutně nezajímavé dlaždičky - někde kluk a někde holka - krásný a nádherný jazyk - neřešitelné otázky - hypersenzitivita v rodové otázce - vypořádávání se s dysforií -

Jak jsem naznačila minule, žiju si takový dvojí život. Doma jsem pro mou drahou prostě ta (a zvlášť poslední dobou jsem spíš doma, prostě mám hrozný stihy, že nevypadám jako ani to, ani ono a všichni na mě čumí, i když vím, že většinu lidí to zajímá asi tolik jako to, že máme v baráku jednu dlaždičku jiné barvy než ty ostatní), pro většinu kamarádů jak kdy a v práci jsem samozřejmě ten.
Takže to vypadá tak, že každý den v práci si po sobě čtu mejly tak desetkrát, jestli jsem se nespletla. S kolegyní, která to o mně ví a prostě je to moje super kamarádka o sobě mluvím tak jak mi to zrovna přeleze přes prsty i když mě napomíná, ať si dávám pozor, jinak si to začne v práci plýst, ale snažím se dávat si bacha. Zvlášť když už mě v práci jednou oslovila jako holku (a pochybuju, že si to uvědomila).
No a pak to vede i k totálně vtipným situacím, kdy se snažím být kluk a prohlásím něco jako “no a když mi včera volal máma tak blablabla”. Takže ve výsledku motám úplně všechno dohromady. Prostě… Čeština je nádherný jazyk. Krásný a bohatý, plný skrytých významů, bohaté popisnosti, úžasně tvárný a mohla bych v takovýchto superlativech ještě pokračovat. Má jen jednu vadu. Je v něm neskutečně těžké mluvit “bezpohlavně”. Minulému času se prostě ani za pomocí trpného rodu (při jehož nadužívání stejnak člověk zní jako totální debil) nemůže vyhýbat donekonečna. Pro mne to pak znamená spóustu chvil kdy přemítám, zda používám ten správný. A to ještě dělám školitele.
No a tady máme hnedle otázku, která nemá vůbec jasný řešení. Na jednu stranu, k čemu je dobré mít takto separované rody? K čemu vlastně je adresátovi informace dobré vědět, zda je inkriminovaná osoba muž nebo žena? Na druhou stranu, je v pořádku nastavovat jiná pravidla a převychovávat jazyk, navzdory jeho přirozenému vývoji, který by však do stavu mohl trvat desítky let? Přeci jen, tohle je něco co se týká části obyvatelstva měřitelné spíše v promilích.
Člověk pak chápe obě strany a jejich argumenty. V těchto otázkách není žádná cesta správná, vždycky je to otázka subjektivního vnímání a vzájemného kompromisu obou stran. Svět není černobílej. A demokracie je sice kvůli své pomalosti totálně na hovno, nicméně nějakým způsobem se aspoň snaží přinést kompromis pro miliony lidí. Což je vždycky složitý. A nikdy se nejde zavděčit všem.
A zase odbíhám do nějakých teoretizačních rovin, když si chci jen vylít srdíčko. Jde mi o to, že jsem teď hypersenzitivní na to jak mne kdo oslovuje. Když mne má drahá na veřejnosti osloví jako ženu, mám častokrát stihy, že si o mě lidi myslí, že jsem nějaký úchyl, když to zmotám práci, hned mám strach, aby si nikdo nemyslel něco víc než, že jde jen o přeřek. Vím moc dobře, že jde o totálně iracionální strach. Ale prostě tam je. A to mám ještě k tomu tejden dovolenou, tak doufám, že se celý příští pondělí nebudu plést. Jako by nestačilo, že pár lidí už si všimlo změn v mém vzhledu.
Jednak máma, ale ta se ptá jen jestli nejsem gay, na což jsem jí řekla, že to rozhodně nejsem. Jednak jeden kolega, který je ale extrémně všímavý a občas působí jako by měl křišťálovou kouli mi řekl, že začínám vypadat jako holka, když jsem mu řekla, že moje vlasy dorůstají ty jeho. No a taky majitelka našeho oblíbeného baru, která se posledně divila “Proč **** vypadá jako ženská?”, ale ta už pár lidí projít tranzicí viděla. Takže si toho zatím všimli jen ti sakra všímaví. A to jsem se jen naučila holit absolutně hladce a vytrhala obočí.
A tady se nabízí otázka, když si to pak pletu, proč sakra nepoužívám pouze mužský rod, dokud se nerozhodnu vyoutovat? No, je to hlavně dost uklidňující. Ztrácíte pocit, že musíte něco hrát, je to jako se po náročném dni svléknout, osprchovat a zalézt do postele. Prostě, potvrzení sebe sama (a potvrzení od okolí má efekt ještě větší), potvrzení, že je člověk doma, v bezpečí a sám sebou (aspoň dokud moc neciví do zrcadla). A ve stresovém období se ještě vypořádávat s gender dysforií, to je fakt k nezaplacení.

Čus, já jsem Alice

- lehce cynický úvod - kluk co je vlastně holka (nebo naopak?) - variabilita chromozomálních kombinací - křesťanské hodnoty - rozdíly mezi cis a trans děvčaty - vyhraněné názory z mládí - já a další dvě ňufaté osůbky -

Tak, ahoj, všichni. Mám poslední dobou v hlavě docela zmatek, takže jsem si řekla, proč si vlastně nepsat blog, ono mi to pomůže si utřídit myšlenky, třeba si i užiju nějaké záživné flamewar plné břitké argumentace, vzájemného respektu a pochopení. Hahaha.
Víte, jsem teď v takové hrozně divné fázi, nedá se tomu vlastně ani říkat dvojí život. Já totiž pořád ještě vypadám jako kluk. Sice dost androgynní, mám takové polodlouhé vlasy, vždycky jsem hladce oholená (a po dnešní laserové epilaci snad nebude tolik vidět ani “5 o’clock shadow” pod nosem, po tom, co jsem zhubla tak je na mě oblečení volnější a za správného osvětlení vypadám občas spíš jako tomboyka, než jako kluk (z toho mám vždycky hroznou radost). Já se totiž jinak docela nerada oblékám jako holka, když na sobě vidím, že holka nejsem. Mám pak pocit, že to veškeré mé mužské atributy zvýrazňuje a vypadám… Špatně.
Na druhou stranu, kamarádi to o mě ví, a většina z nich se mne snaží oslovovat v ženském rodě (jako je mi to příjemné, ale zatím to nijak zvlášť neřeším - přeci jen pořád vypadám dost jako kluk), zatímco v práci vystupuju jako stoprocentní muž, i když si připadám jako holka, která si hraje na kluka.
No, jak jste asi z předchozích pár odstavců pochopili, nejsem “biologická žena”, alespoň po chromozomální stránce (i když… odchylek existuje spousta, existují i jinak stoprocentní ženy s chromozomy XY, různé odchylky jako XXY nebo XYY, případně lidé s vyvinutými pohlavními znaky obou pohlaví) a zatím ani po stránce pohlavních znaků. Neboli jsem transsexuální (což je strašně blbý termín, který ihned implikuje vazbu na sex, který tu s tím nemá moc co dělat) nebo ještě lépe trans holka.
Tohle dneska říct veřejně je docela slušný zlo. Jsme prý vyspělá západní společnost postavená na křesťanských morálních hodnotách, což je docela paradoxní, když základní poselství Bible bylo o lásce k bližním a vzájemném respektu bez ohledu na cokoliv a realita vypadá tak, že existuje spousta lidí, kteří by všechny lidi, kteří se do nějakých “obecně platných norem” nevejdou (a to nikomu neubližují), nejraději poslali na lobotomii.
Jen tak mimochodem, pro ty z vás, co by nás nejraději posílali na léčení. Víte, my k lékaři chodíme. Dokonce potřebujeme diagnózu od dvou lékařů - sexuologa (a ten můj je i psychiatr) a klinického psychologa než budeme moci začít se změnami na tělesné a hormonální bázi. Na rozdíl od posedlosti, kdy se člověk zoufale snaží změnit tělo na to, aby bylo kočičí (a ani takový člověk si opovržení nezaslouží, ubližuje tím snad někomu?), je toto způsobeno (respektive, abych nemystifikovala, obecně přijímaná hypotéza tvrdí) hormonální nerovnováhou v prenatálním stavu, tedy je to záležitost vrozená. A změna pohlaví, kdy dojde k úpravě pohlavních znaků upravením hormonálních hladin a případně operativní změnou “podvozku”, je jednou z univerzálně funkčních léčeb. A ve výsledku se taková žena liší od té, která je ženou od narození (neboli cis ženy) pouze absencí vaječníků. Což je šílený rozdíl, zvlášť ve světě, kdy spousta lidí děti nechce vůbec a další spousta je neplodná. No a naopak je to totéž v bledě modrém.
Tak to jsem trochu odběhla k nějakému tomu vědátorování a filozofování, pardon. Zpátky k původnímu tématu. No… Tak deset let zpátky jsem byla naprosto největší odpůrce čehokoliv zavánějícího LGBT, šílený podporovatel “křesťanských hodnot” ve smyslu nic, co není “normální”, pryč. A jen tak mimochodem, moc dobře vím, že takto vyhraněné názory jsem měla hlavně kvůli tomu, že jsem se tím snažila “distancovat” sama od sebe. A tu jistotu mám pro to, že u mě to ani nebylo až tak podvědomé, ale že jsem se schválně snažila vystupovat co nejmužněji. Před pubertou jsem naopak byla častokrát holčičí až moc. Později jsem na to začala kašlat, přiznala si aspoň svou bisexualitu (a že mi to trvalo, i můj mladistvý úlet se “stejným” pohlavím jsem na jednu dobu absolutně vytěsnila z paměti).
No a teď jsem vlastně všechno co jsem kdysi dávno nesnášela. Trans. Bisexuální. A k tomu ještě polyamorní (no, doufám, že z toho mámu neklepne). Teď mám jednu přítelkyni (a za tu jsem strašně ráda, protože je mi podporou a oporou a je prostě všeobecně fantastická), takže vypadám monogamně, i když to je taky pravda jenom napůl. Vídáme se (viděly jsme se dvakrát) s jednou ňufatou osůbkou, která mi připadá hrozně stejná jako my a hrozně doufám, že to bude pokračovat a rozvíjet se.
No a tady se občas podělím o nějaký příběh ze svého života. Občas o nějaký subjektivní názor na problematiku, která se nás (trans* lidí) týká. Občas o něco úplně jiného, protože tohle je, kurva, můj blog mami a já si do něj můžu psát co chci, už je mi šest! Ááááá!
Takže tu asi může bejt úplně cokoliv. Smiřte se s tím.
Alice

P.S.: To jméno není moje. Ale možná si ho nakonec vezmu. Nezní špatně.