sobota 28. října 2017

A jak douho víš, že jsi trans?

- chlapec a děvče - šprtka a knihomolka - svět fantazie - puberťačka - radši normální chlap než trans lesba - sami před sebou se neschováme - co je špatného na tom, jít za štěstím? -


Dětský pokoj, východní Evropa, polovina devadesátých let. Venku praští šílený mráz, uvnitř dětského pokoje jsou dvě děti. Jmenují se skoro stejně, jedno se narodilo jako kluk, druhé jako holka. Nicméně, obě jsou teď zabrané do hry s panenkami, nejspíš si ani nějaké vzájemné rozdíly neuvědomují. Jsou sousedé, chlapec se ale bude stěhovat pryč, do úplně jiné země. Aby nebyl smutný, dostane robotického dinosaura. Není špatný, ale přál si raději panenku. S těmi si ale kluci nehrají, panenky jsou pro holky.
Nikdo ale už neví, co se v tu chvíli, stejně jako mnohokrát předtím, prohánělo tomu chlapci v hlavě. Kdy tak nějak předpokládal, že až vyroste, tak bude podobnější mamince než některému z jejích nápadníků. Byla vlastně holka. Aspoň myšlením, cítěním, tím jak viděla sama sebe. Okolí ji ale vidělo jako kluka. A ona s tím vlastně ani nic moc nedělala, protože to tak bylo jednodušší. Protože ji bavily i klučičí hry, nikdo se nedivil tomu, že se hodně kamarádila i s holkami a stejnak byla spíš šprtka a knihomolka, než příliš společenská.
Roky ubíhaly, s tím, že byla všemi brána jako kluk byla absolutně smířená. Holkou mohla být ve svém vlastním světě fantazie, ve své hlavě mohla být kýmkoliv. Hrdinkou z filmu, postavou ze seriálu, mocnou čarodějkou z knížky. A nikdy nikdo nemohl vědět, co se jí honí hlavou za myšlenky. Protože celou dobu měla pocit, že takové myšlenky nejsou správné, raději je skrývala. Děsila se chvil, kdy se máma podivovala nad tím, že její věci jsou ve skříni jinak než by měly být, kdy o ní příbuzní občas říkali “No, doufám, že z něj vyroste normální chlap”.
Ve třinácti si postavila hlavu a nechala si narůst dlouhé vlasy. Konečně. A pak rána. Začínají růst vousy, svaly, chlupy tam kde dřív nebyly. Neví co dělat, panikaří a obviňuje celý svět, že se proti ní spikl. Samozřejmě je i poslána k psycholožce. Puberťačka odmítá spolupracovat. Kdo ví, kdyby se otevřela trochu víc, třeba by to celé bylo za ní.
Čte si článek o transsexualitě v nějakém časopisu. Říká si, že je naprosto normální, ono je to přeci jen složitý si připustit, že vlastně není normální heterochlap, ale lesba. Trans k tomu. Začne naopak svou vizáž extrémně maskulinizovat, dělat to, co je podle ní co nejvíc chlapské. Má holou hlavu, zaplétá se do rvaček. Problém se svou nejistotou, co vlastně je pohřbívá hluboko v sobě. Tak moc hluboko, že si za chvíli sama nevzpomene, že něco takového ji kdy hlodalo.
Samozřejmě, žádné tajemství nevydrží skryto věčně. A o těch, které tajíme sami před sebou to platí dvojnásob. Teď už ví, že popírat sama sebe byla chyba, naopak, čím dřív by si to připustila, tím dřív by žila život tak jak by si přála. Pozdě však plakat nad rozlitým mlékem, je ráda, že se k tomu vůbec odhodlala. A je mnohem lepší, že se k tomu odhodlala teď, než aby to v sobě na další roky potlačila. A pak si ten ztracený čas vyčítala o to víc..
Vždyť co je špatného na tom, že chceme dosáhnout svého štěstí, nebo se k němu aspoň přiblížit?

A jak dlouho vím, že jsem trans? To asi fakt nejsem schopná určit (nehledě na to jak blbě to zní), ale to, že jsem holka jsem svým způsobem věděla vždycky...

pátek 27. října 2017

Tip na kultůru: Hit and miss

Asi jako každá jiná transka si procházím obdobím, kdy chci vidět snad všechno s trans tématikou. Ono je to celkem přirozený, každý se snaží shánět informace o něčem, co se jej týká. To je vlastně asi i důvod, proč filmy s LGBT tématikou nejsou obvykle nijak zvlášť populární a známý. Zvlášť když trans lidé jsou statisticky vzato úplnou vzácností.
O to lepší je, když se daný snímek nedotýká jen provařených témat jako coming-out, tranzice a tak. Ony ty hrozně hluboký lidský příběhy jsou sice super, ale je to přece jen téma co se brzy dokáže vyčerpat, ono se toho nic moc zase nenabízí. Deprese, přijetí lidmi, pak nějaký lidi, kterým se to nelíbí a hlavní postavu kvůli tomu popotahují. V podstatě stejný vzorec opakuje většina takových filmů a seriálů, s tím, že nějaká zápletka tvoří spíš jen spojovací prvek, aby dílo jako celek dávalo nějaký smysl. A pokud tomu tak není, tak je trans postava spíš vedlejší postava (a řeší zase hlavně totéž).
No a dneska mám tip na seriál, který se všem těmto filmařským klišé vyhýbá. Bohužel má jen šest dílů, což je jako dva  tři průměrný celovečeráky, nějaký pokračování je pravděpodobný asi jako možnost cestovat v čase, ale vzato kolem a kolem bylo to šest dílů nabitých emocemi, zajímavou zápletkou a neskutečně charismatickou hlavní hrdinkou.
Hlavní postavou je transsxeuálka Mia (mimochodem neskutečně skvělý jméno), která se snaží vydělat si peníze na operaci spodku. Samozřejmě nedělá nikde účetní, ale živí se jako nájemná vražedkyně. A aby toho nebylo málo, dozví se, že zemřela její bývalá, se kterou má desetiletého syna Ryana, o kterém nevěděla, a byla ustanovena jeho opatrovnicí. A jako bonus dostane ještě tři děcka z jejich dalších vztahů, ať už úplně malou holčičku Leonie tak puberťáky Riley a Leviho, kteří mají s přijetím, ať už jejím, jako nového člena rodiny, tak i její identity, problém.
V těchto kulisách se pak rozjíždí drama o britském white-thrash venkově, o problémech s vlastním sebevědomím kvůli nespokojenosti se svým tělem. O tom, jak jsou děti nezatížené ještě předsudky, zatímco (skoro) dospělí už se těžko popasovávají s něčím, co je pro nové. A taky i o tom, jaký zmatek a nejistotu může genderová identita vnést do vztahu s někým “normálním” (“Já nejsem gay!” “A já nejsem žádnej zasranej chlap!”) a že na tom ve výsledku nezáleží, když se mají lidé rádi.
K tomu ještě nemůžu zapomenout na skvělou hudbu a geniální herecké výkony všech hlavních protagonistů (a antagonistů). No a tomu všemu vévodí Mia, kterou hraje neskutečná Chloe Sevigny, zastiňující i tak bezkonkurenční výkony svých kolegů, u které bych se nebála tvrdit, že šlo o životní roli. Ať už vizáží (oproti většině cis-holek má trochu tvrdší rysy, mám pocit) nebo její gestikulací, chůzí a tak. Vážně jsem ji věřila každé slovo. Akorát bacha, je to hodně evropská tvorba, takže to má samozřejmě trochu pomalejší tempo, je to dost sprosté, dost naturalistické a je tam i dost nahoty. Tak ať pak nejsem obviněna, že jsem nevarovala. A vlastně to není zdaleka tak akční, jak by se mohlo zdát.

No, a tady máte kdyžtak trailer.


neděle 22. října 2017

Týden plný dojmů

- týden působivých dojmů - probuzení ze sna - hodiny nečitelného psaní - paní, totiž pane, pardon - konečně mám co na sebe - stresující večer - normální holka -


Ty jo, ještě začátkem týdne jsem si každou chvíli říkala “Hm, o tomhle by se dal napsat strašně skvělej článek!” Měla jsem strašně moc nápadů… A pak se to nějak všechno vsáklo a nenapsala jsem samozřejmě nic. No, holt máme asi všichni omezenou zásobu kreativity, a já většinu té své spotřebuju jinak. Naštěstí byl jinak tenhle týden plný působivých dojmů, protože jsem občas tak trochu hysterka a nějaký věci ve mně prostě zanechaj zatraceně hlubokej vjem, i když logicky si umím odůvodnit, že vlastně o nic nejde.
Tak nejdřív středa. Byla jsem zase na povídání s panem doktorem Procházkou, ten mi hned na úvod řekl, že mi to sluší, zda jsem namalovaná. Já mu teda popravdě odpověděla, že jsem si jen vytrhala obočí a nebrala brýle. Ono to fakt udělá velký rozdíl a já se vnitřně tak trochu tetelila blahem. No a další věc je, že jsem dostala zprávu pro mou praktickou lékařku, protože mám nějak zvýšený jaterní hodnoty. Tak doufám, že je to jen mononukleózou, kterou jsem kdysi prodělala a nebude to nic horšího… Pokud bych kvůli tomu nedostala HRT, tak se asi zblázním.
Co na mě ale v tu chvíli zapůsobilo nejvíc, bylo malé “dg. F64.0” ve zprávě. Vím, že vlastně vůbec o nic nejde, ale pro mne to najednou bylo, jako bych pořád jenom snila a najednou zjistila, že to není sen, že je to zatraceně skutečný a já se fakt odhodlala vyřešit něco, co mě hlodá celou věčnost. A teda můžu říct, že nejvíc mne deptá asi to, jak to všechno jde pomalu. Pořád jenom čekám. Na vyšetření. Na potvrzení diagnózy od Weisse. Na tohleto. Na támhleto. Ach jo.
Jen tak mimochodem, Procházka na doktora píše docela čitelně. Zvlášť, když si to porovnám s recepty od obvoďačky, kde jsem absolutně nechápala, jak může lékarnice vědět cože mi to má vydat. Vzhledem k tomu, že naprosto doktorsky píše i M táta, který má za sebou pár let medicíny taky, mám za to, že je na lékařských fakultách nějaký tajný předmět jako “nečitelné psaní”, nebo tak. A Procházka z něj nejspíš dostal za tři.
No a pak je tu to, že mám očividně docela feminní rysy. Protože když jsem šla do pekárny, trochu zčesané vlasy, bez brýlí, ale jinak v pánském kabátě, prodavačka na mne: “A paní si dá?”. Když se pak otočila přímo na mne, tak začala hrozně zmatkovat, jakože: “Pardon pane” a tak, ale vzhledem k mé vizáži v daný okamžik to byl docela slušný úspěch. Podobně, jako když na mne s přítelkyní volal nějakej týpek: “Holky, nemáte cigáro?” A to se ani neoblíkám nijak zvlášť androgynně, nebo tak.
A teď k tomu největšímu. Už jsem tu psala, že zatím se na veřejnosti prezentuju jako kluk. Je to proto, že jsem strašnej stresař a vidím na sobě každou vadu a nedokonalost. A mám strašný mindráky z toho, že i po holení vousy pořád prosvítaj, z toho, že mám kouty, z toho, že mám svalnatý ruce. A prostě se strašně bojím toho, že si někdo všimne, že nejsem “normální holka”, že budu vypadat jako namalovanej chlap. Fakt strašně obdivuju všechny holky, který začaly s real life testem před hormonálkou. To bych se asi stihla několikrát složit. Během prvního dne. Ale zpátky k tématu: kamarádky nás včera vytáhly do kina. A já se nechala vyhecovat k tomu, abych šla v holčičím. Zrovna v den, kdy jsme byly nakupovat a já mám nový úžasný trička a džíny. A všechno dámský.
Tak jsem se nechala ukecat. Před zrcadlem jsem strávila půl hodiny s korektorem a make-upem, vyžehlila si vlasy (škoda, že rostou tak pomalu), oblékla se do nového oblečení a od M si půjčila kabát (máme naštěstí podobnou velikost). Vyrazily jsme, a jak velí zákon schválnosti, samozřejmě muselo pršet. Když jsme šly do metra, málem jsem chytla záchvat úzkosti. V metru jsem se pak snažila stát tak, aby ze mne bylo vidět co nejmíň. Holky tomu taky úplně nepomohly, sice se hodně snažily, ale občas jim ten rod ujel (ono zase, známe se nějakou dobu, a je to nezvyk, že jo), naštěstí ale nikde kde by to někdo slyšel. Ve výsledku to byl na jednu stranu pro mne jeden z nejvíc stresujících večerů života (už jsem zmiňovala, že některý věci strašně zbytečně prožívám?), na tu druhou na mne nikdo nezíral, nikdo si ničeho nevšiml (nebo mu to bylo úplně jedno), já byla pro okolí prostě normální holka a byla jsem šťastná.

čtvrtek 5. října 2017

Ať žije dvojí život!

- začátek cesty - chudášek naštydnutý - hraní si na chlapa - příjemné a děsivé situace - ne moc hezká - lehká paranoia -

No, jestli jste už tu něco přečetli, tak jste už asi pochopili, že jsem na úplném začátku své cesty. Už nějakou dobu chodím k sexuologovi (pan doktor Procházka ze sexuologického ústavu), za nějaký ten pátek jdu k panu profesoru Weissovi. Řeším i další věci (epilace obličeje, hubnu a tak), ale jinak vystupuji na veřejnosti jako muž. Zatím si na to jednak dost nevěřím, a jednak ještě nevím jak se vyoutovat například v práci, a navíc se mi to tam ještě moc řešit nechce.
Každopádně, minulý týden jsem si užila krásného volna. To bylo možná trochu pokažené náhlou rýmičkou mé milé, ano, je to tak, ona nelikviduje jen chlapy. I když mám teda upřímně pocit, že většině věcí jsem v naší domácnosti stejnak víc holka já, tak je to třeba podmíněný tímhle. Kdo je v domácnosti víc chlap, ten je chudášek naštydnutý! Nicméně i přes tento drobný nedostatek (on absolutně pasivní odpočinek a totální restart mozku s popcornem, hromadou filmů, seriálů a alkoholu má občas taky něco do sebe) bylo volno skvělé. Hlavně proto, že doma a mezi kamarády si tak nějak všichni zvykají na mou identitu, a bylo to prostě jako bych mohla alespoň částečně odložit převlek, tu hnusnou, těžkou a únavnou masku, kterou jinak musím furt nosit.
Samozřejmě to ve výsledku mělo i své nevýhody. Například hned v pondělí po dovolené. Nevěřila bych, jak se dá od “hraní si na chlapa” odvyknout. Upřímně nechápu, jak jsem do práce pořádně zvládla dojít, nemluvě o tom, jak se mi “návrat k mužnosti” protivil. Celoranní nervozita a paranoia, abych se nějak neprokecla, navíc po epilaci minulý týden mi už začaly vousy pomalu světlat a mizet. Já se jinak snažím v práci vše dělat “salámovou metodou” - obočí jsem si upravovala pomaličku, každý týden o kousek. Teď už mám obočí hodně dívčí, ale nemyslím, že by si toho někdo všiml, jak to bylo pomalu. I kamarádku v práci jsem na to musela upozornit a až pak: “No joooo!”. Ale jeden kolega se našel. Občas s ním chodím na cígo, pokecat a tak. Zastavil mne na schodech, že prej vypadám nějak jinak a zeptal se, zda jsem si nechal vytrhat obočí. Popravdě jsem mu odpověděla že ne, přeci jen jsem si jej trhala sama, takže jsem ani nelhala. Tak říkal, že se poctivěji holím obličej. Tak jsem řekla, že jo. Na to mi řekl, ať to nedělám, že vypadám jako holka. Což mne na jednu stranu strašně moc zahřálo u srdce, na druhou docela vyděsilo. I když to: “no, ale né moc hezká” si vážně mohl odpustit.
Horší je to, že mám trochu dojem, že si toho už v práci všímají. No, snad je to jenom paranoia. Ale když ona úprava docela malých detailů umí strašně změnit to, jak člověk působí. Pár dní zpátky si mě aspoň strašně nechápavě prohlížel nějaký děda v metru, jako by se nemohl rozhodnout co teda jsem.