čtvrtek 30. listopadu 2017

Anatomie předsudku

- korektnost a slušnost - velký zuby - průměrná hajzlbába - korelace a kauzalita - velmi výstižné titulky - absence informací - a přitom stačí empatie -


Předsudky, slova která neustále společnost dělí na dva tábory. Jedni vidí předsudky úplně všude, snaží se je mermomocí vymýtit a nechápou, že dokud budou odlišnosti, dokud nebudeme všichni jednolitá homogenní masa, budou i předsudky. Ti druzí si naopak stále stěžují na „politickou korektnost“, tvrdí, že přicházíme o svobodu slova a přitom si neuvědomují, že celá ta politická korektnost je jen o tom, abychom se k sobě chovali slušně, jako lidi, a neuráželi otatní kvůli nějaké vlastnosti, která nemá žádný vliv na kvalitu člověka jako takového. Ať už mluvíme o sexuální orientaci, identitě, barvě pleti nebo třeba i nějakých zdravotních (ať už psychických nebo fyzických) handicapech. Sakra, vždyť jde i o blbý piercingy a kérky!
Jenže je logický, že předsudky vznikaj. Je to daný prostě omezenou výpočetní kapacitou mozku a potřebou rychle reagovat. No a lidská mysl si spoustu hodnocení zjednodušuje na základě statistiky. Stejně jako si pračlověk všiml, že když má zvíře velký ostrý zuby a vrčí, tak je nezanedbatelná pravděpodobnost, že se asi nebude živit tofu, ale spíš tím pračlověkem. Samozřejmě, spousta masožravců prostě uteče, když spatří člověka nebo to zvíře klidně může být mírumilovné. Ale také to nemá říkat „všechny zvířata s takovými a takovými znaky tě chtěj sežrat“, ale jen „je větší šance že mě bude chtít sežrat, než u jinýho zvířete, dej si bacha“. Úplně stejně jako když vidím člověka s holou hlavou a fotbalovou šálou, radši přejdu na druhou stranu ulice. Já vím, že to může být úplně normální, tolerantní, milý člověk, ale to riziko tu prostě je vyšší.
On je totiž největší problém to, že si lidé neuvědomují, že předsudky jsou založené na statistice. Na nějakém rozložení po Gaussově křivce. Například statistika tvrdí, že v průměru mají muži lepší předpoklady na technické obory. Ale to přeci neznamená, že každý muž je v technice lepší než žena! Říká to jen to, že pokud vezmeme sto mužů, tak z nich bude mít talent na techniku dvacet a ze sta žen deset. Ale už to neříká ani slovo o tom, kdo z nich bude nejlepší. Protože statistika je aplikovatelná pouze na široké vzorky lidí. Ale každý jednotlivec už se od nějakého průměru, „normálního“ rozdělení liší. Stejně, jako když se dočteme, že v Praze je průměrný plat dvaatřicet tisíc, přece neznamená, že hajzlbába na Vysočanský jej má taky.
Další problém pak je v tom, že neznají rozdíl mezi korelací a kauzalitou. Víte co, představte si následující situaci: začnu si dělat guláš, sousedka vedle začne klepat řízky. Stane se mi totéž ještě dvakrát. Pokaždé, když dělám guláš, sousedka začne dělat řízky. Znamená to, že guláš může za to, že sousedka začala dělat řízky? Není to trochu absurdní? Je to stejně absurdní, jako tvrdit, že kvůli většímu prostoru pro trans-lidi v médiích je více trans-dětí. Z vědeckého hlediska je přeci hloupost, aby televize mohla za nárust něčeho, co je vrozené. Já bych tady kauzální souvislost hledala spíš v tom, že se o tom víc ví, rodiče to pak řeší spíš s lékaři, místo aby se to z děcka snažili vytlouct. Ale tady člověk potřebuje trochu logického a konstruktivního myšlení, aby se zamyslel nad tím, zda-li jeho odůvodnění problematiky vůbec dává smysl.
Co tu máme dále? Přesun médií do soukromé sféry. Problém, že dnešní doba je posedlá ziskem. Média jsou k dispozici zdarma, živí se pouze reklamou. Čím více lidí si článek přečte, tím více jich uvidí reklamu a tím větší bude zisk. A nikdo nemá čas si číst úplně všechno. A tak si přečte to, co vypadá zajímavě. To znamená, že to má poutavý titulek. A samozřejmě nejpoutavější jsou krátké a šokující, viz každý článek typu “XXX se nechal přeoperovat na ženu!” A korunu tomu nasadí člověk, který si ani nepřečte ty dva odstavce pochybně zpatlaného textu plného vykřičníků a rovnou si otevře diskuzi, kde se plácá po zádech se všemi dalšími, kteří by ji zavřeli do ústavu.
No a pak tu máme starou dobrou xenofobii kvůli nedostatku informací. Tohle tak bylo vždy, obavy z neznámého. Pokud člověk informace nemá, musí si je někde doplnit. Ve chvíli, kdy si je neověří v relevantním zdroji, stává se cílem domněnek, úvah a v nejhorším případě pohotovým hltačem všech možných nepravd a zobecnění. A ještě hůř je dál šířit, viz ten krásný příspěvek paní Maříkové z SPD.

A přitom by stačilo jen spolu komunikovat. Snažit se chápat. Ono není těžké nenávidět někoho o kom nic nevím - takový člověk se pro mě stává pozadím, pohybuje se na okraji a můžu na něj pak svést všechny své nezdary. A přitom stačí spolu mluvit, poznat, že všichni jsme lidé, všichni máme své bolístky, temná trápení, sny a úchylky. Všichni jsme absolutně rozdílní - i když nebudeme brát v úvahu na první pohled viditelné věci. Tak proč ta nenávist k lidem za něco, za co nemůžou, čím nikomu neubližujou? Stačí pochopit tohle a žádnou politickou korektnost nepotřebujeme - trocha empatie pomůže všem.

pátek 17. listopadu 2017

První passing večer

- pozitivněji naladěná - hranice komfortní zóny - chlap v záplavě kokotů - “Můžu vidět vaší občanku?” - asi to se mnou nebude špatný - bourání pracně vybudovaného sebevědomí -

Tak protentokrát něco trochu pozitivnějšího. Víte, už jsem sem kdysi psala, že na veřejnosti vystupuju jako chlap, kvůli svejm mindrákům z (prozatím) existujících totálně neženských znaků. Vousy, ramena, svalnatý ruce. Hrát si na chlapa se mi ale už totálně hnusí a když si ženu zatím nevěřím sama, jak by mi ji mohl věřit někdo další? Tak se společnosti raději vyhýbám.
Jít do kina tenkrát bylo vlastně docela v pohodě. Bylo to pár hodin, cestování mezi lidmi v metru, kteří se zabývají vlastními starostmi a mě ani nezaregistrují. Cesta obchodním centrem ve společnosti přítelkyně a kamarádek, kdy jsem nepřitahovala víc pozornosti než jakákoli jiná random holka co jde s kámoškama na horror. No a samozřejmě se hranice takové komfortní zóny musí neustále posouvat, tlačit dál. Tak jsem se po druhé epilaci, kdy už se vousy daly zamaskovat make-upem mnohem lépe (a teď už mi na stačí jen špetka pudru, škoda, že jen na pár hodin, než začnou zase rašit) rozhodla, že půjdeme večer na drink do našeho oblíbeného baru. Mezi kamarády jsem se tam vyoutovala už nějakou dobu zpátky, ale dneska byl den Dé. Jakože jo, ten bar je takový safe-place, takže to až takové hrdinství nebylo, ale začít se má s málem.
Sešly jsme se tam ještě s kamarádkou a jejím přítelem, který se k mému coming-outu vyjádřil stylem “ach jo, já myslel, že jseš další normální chlap mezi zápavou kokotů a teď zjistim, že jsou kokoti v ještě větší převaze, když jseš vlastně holka!”. A od té doby se ke mně obrací se svým lehce neotesaným šarmem, což mi vždycky děsně lichotí.
Po pár hodinách jsme chtěli změnit lokál na další bar, který se dá brát za “bezpečný”, bohužel tam bylo absolutně narváno, tak jsme šli do hospůdky o kousek dál, kterou jsem absolutně neznala, dost jsem se bála (díkybohu za kosmetickou taštičku poslední záchrany). Když jsem si objednala rum s kolou (a nezbytné brčko), tak mě hospodský požádal o občanku. V tu chvíli mi zatrnulo a slušně mě polil studený pot. Co budu dělat? Ptá se mě prostě protože musí, protože vypadám mladě, nebo protože moje vizáž? Vytáhla jsem občanku, chytla ji tak, aby nebyla vidět moje fotka (kde jsem na krátko a mám bradku, aspoň že budu mít novou občanku, sice furt se současnými údaji, ale aspoň s rozumnou fotkou) a jméno a ukázala. Řekl jen “devadesát jedna, to je ok” a moje milá mi pak řekla, že se ptal na občanky všech, takže jsem si slušně oddechla.
Když byl čas na placení, tak za mě platila přítelkyně, a výčepní se jí zeptal “platíte i za kolegyni?”, bez jakéhokoli záseku, zamyšlení, které by se dalo vyložit jako: “je mi to jasný, ale budu tolerantní”, prostě působil, že jej ani nenapadlo, že bych byla cokoliv jiného než prostě normální holka. Asi si dovedete představit, jaká to pro mne byla vzpruha.
A k tomu kamarádi, kteří po většinou působili jako by se prostě přepli a brali mě jako holku jako bych byla holka vždycky. Hlavně jeden známý, který mě když jsme odcházeli chytil, objal (a že to bylo zatraceně skvělý objetí, on má asi dva metry, dlouhý vlasy, vousy, charisma a je fakt hezkej), řekl mi: “hlavně dobře dojeďte” a dal mi pusu. Hihihi.

Ve výsledku mi večer, kterého jsem se strašně bála, že budu muset svou ženskost nějak “dokazovat”, že budu pro okolí chlap v sukni, nebylo tomu tak. Díky za to, že moje rysy mají k jasné maskulinitě docela daleko. Nakonec z toho byla slušná vzpruha pro moje sebevědomí. Škoda jen, že se pak vždycky vyskytne situace, která tuhle pracně vybudovanou stavbu rozfouká jako hurikán Katrina domeček z karet.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Když se ozve tenký hlásek pochyb

- nekomunikativní a neenergická - frustrace a regenerace - otázky - strach z plýtvání ernergie - krásy lidské duše - čas letí -

Uf… Dlouho jsem nic nenapsala. A přitom by i bylo co. Ono se vlastně stalo i pár fakt super věcí, který mi daly nějakou tu sebejistotu, jistotu v tom, že směr, který jsem si vytyčila je opravdu ten správný. Jenže mě chytil každoroční podzimní splín, kdy mě nic nebaví, všechno mě štve a soukromě nějak opravdu proaktivně komunikuju jenom s přítelkyní. A vlastně ještě s jednou kamarádkou, se kterou si aspoň pár zpráv za den vyměníme. Nějak jsem nenašla energii ani na skupinku Trans*parentu, na kterou se jinak vždycky těším.
Takže mám nápady, přemýšlím jak začít, po chvíli mě to začne frustrovat, tak odložím notebook a přemýšlím, jak to, že se mi, sakra, nedaří svý myšlenky dostat do psaný podoby!? Teď mám aspoň zpátky kytaru po seřízení od kolegy (který to vzal s nadšením - “Hustý, já mám trans kámošku!”), tak si ten svůj splín vylejvám do do hudby, moc na ní neumím, ale vymejšlím vlastní věci, něco tvořím a daří se mi aspoň trochu srovnat ten bordel v hlavě. Proto taky vzniká tenhle vejžblept, že jo.
Poslední dobou o dost víc komunikuju s mámou, musím, protože i když to respektuje, snaží se mě oslovovat v ženským rodě a tak, má o mě strach. Dost velkej. Snažím se ji podporovat. Samozřejmě něco z toho přechází na mě. A pak se k “příjemným” ránům, každodenně připomínajícím můj současný tělesný stav přidají ještě otázky. Ať ty, které si kladu sama, nebo ty, které mi klade máma.

Co když si všechno namlouvám, zakořenilo mi to v podvědomí a já si to sugeruju?
Co když chci zajímavá, a protože nic jiného na mě zajímavého není, tak jsem se přesvědčila že jsem trans.
Co když jsem jen osoba znechucená mužským světem, kde se každý jen předbíhá, kde se tvrdí, že holka na tohle a tamto není dost dobrá, a chci se jen z něj dostat pryč?
Co když mi to ukončí začínající kariéru a já si nic dalšího nenajdu? I kdybych měla na pár měsíců vypadnout z pracovního trhu, po finanční stránce to bude dost blbý.
Co když to nedopadne dobře po fyzické stránce, ať už kvůli těm hormonálním dryákům, co do sebe budu cpát nebo kvůli chirurgické části?

Pak si uvědomím, že mysl ani paměť není neomylná. Že si můžeme vytvářet falešné vzpomínky, misinterpretovat své vlastní. Co když si všechny ty události a pocity z dřívějška překrucuju, jen abych si to sama všechno před sebou obhájila, a to, jak se cítím, to, co chci, a to, co dělám, je vlastně jen golem na hliněných nohou? Co když střemhlav poletím k horizontu událostí, rozsype se mi kvůli tomu spousta věcí, a já nakonec zjistím, že to není pro mne, jako to dopadlo tady? To by byla pěkná ztráta energie.
Lidská psychika může být neskutečně hluboce zajímavá. Vážně díky. Fakt, jo! A taky vím, že všichni, kteří si tím prochází, mají pochyby… Ale to mi s nima vůbec nepomáhá.
Samotný proces tranzice je ještě k tomu dost pomalý a povětšinou se skádá z… Ehm… Čekání. U mě to sice všechno jede o dost rychlejc, než u holek, jejichž blogy jsem četla dřív, ale furt je to pomalý. Jednou za měsíc a půl až dva k panu doktoru Procházkovi. Jednou za měsíc na lejzr. Sem tam se někomu vyoutovat. Pomalu rozšiřovat oblast, kde vystupuju jako žena. Venku pak doufat, že po mě nikde nebudou chtít občanku, že si nikdo nevšimne stop po vousech, že mi neujede hlas. Aspoň, že za týden jdu konečně k Weissovi. Snad pak nebudu muset dalšího půl roku čekat na začátek HRT.
Snad jsem nebyla až moc negativní. Pomalu se můžu přidat ke gothikům ze South Parku.

Achjo.

neděle 5. listopadu 2017

Takové obyčejné dívčí problémy

- chlupo-genocida - trocha teorie o epilaci světlem - rozdíly mezi IPL a lasery - dojmy z malého blikavého utrpení - výsledek týden po druhé epilaci - minirecenze kliniky “ProVisage” - osobní názor na všechny ty zlepšováky -


Jeden z největších problémů každé holky jako jsem já jsou… No… vousy. Ne, že by bylo něco špatného na děvčeti s lehce naznačeným knírkem z jemných chloupků, ale holka, které vousy raší jako vzrostlému dřevorubci zkříženému s medvědem grizzlym prostě moc jako holka vypadat nebude. Ona ta hormonálka s ochlupením (a tedy i vousy) samozřejmě pak něco udělá taky, ale to platí hlavně pro to tělesné ochlupení. Aneb to co testosteron schvátí, zpět už nenavrátí. Nebo aspoň nijak zvlášť ochotně.
Tak jsem se rozhodla s tím něco dělat už před hormonálkou, protože vousy jsou pro mě asi největší problém a mám z nich docela slušnej mindrák. Mám totiž prakticky černé vousy silně kontrastující s naopak hodně bledou pletí, takže i po oholení a pod silnou vrstvou korektoru, make-upu, a pro jistotu ještě překryté pudrem, měly ty svině tendence prosvítat. Nemluvě o tom, že silné vrstvy omítky na obličeji bytostně nenávidím a beru je v podstatě jen jako nutné zlo, abych nevypadala jako namalovanej chlap. Takže jsem se rozhodla jít na epilaci. Původně jsem sice myslela, že začnu chodit až po vyšetření u pana profesora Weisse, ale jednak už mě fakt sraly, jednak čím dřív, tím líp, a za třetí, před HRT je chlupo-genocidní efekt větší, protože jsou vousy silnější a více pigmentované, a tedy folikul do sebe absorbuje při epilaci více energie, takže je větší šance, že jej to zničí.
A teď trochu teorie. Všechny tyhle světelně-epilační metody fungují na jednoduchém principu. A tedy, že vytvoříme výboj elektromagnetického záření (hlavně ve viditelné až infračervené části spektra) a exponujeme oblast, kde výboj pletí (která je průsvitná) prostě projde a postupně ztratí energii (předá buňkám pleti) a maximálně lehce prohřeje tkáň. Naopak, když narazí na pigment (nezáleží na tom, zda se jedná o tetování, pihu nebo chlup), tak je jím výboj pohlcen, stejně jako se černý předmět na sluníčku zahřeje daleko rychleji než bílý, který světlo a teplo odráží. Vousy pak mají výhodu v tom, že jsou částečně průsvitné taky, takže výboj usměrní do folikulu jako světlovod, pokud není folikul příliš hluboko (protože jinak se většina energie výboje může vybít už průchodem skrz vous). No a když se folikul zahřeje na teplotu okolo 60 - 70 °C, tak jej to poškodí a chloupek pak vypadne. To jak trvalé je poškození folikulu pak závisí na množství předané energie a na regenaračních schopnostech těla. Z tohoto pak samozřejmě vyplývá, že čím větší kontrast mezi pigmentací pleti a vousů, tím větší množství energie přejde do folikulu, a tedy na bílé vousy to neúčinkuje vůbec, na blonďaté a zrzavé pak dost málo. Podobný problém pak mají třeba černošky, kterým by to spálilo krom vousů i pokožku kvůli silné pigmentaci.
A teď ještě rozdíl mezi laserem a IPL. Zatímco IPL používá výbojku (podobně jako blesk u fotoaparátu) a světlo je složeno ze spektra barev, laser je založen na excitaci elektronů nějakého plynu, které pak vyzařují fotony pouze určité vlnové délky (monochromatické), navíc ještě se jedná o svazek rovnoběžných paprsků. Zatímco IPL je v podstatě bodový zdroj světla a paprsky se šíří zhruba všemi směry (pokud nemá kolimátor, usměrňovač, ale u takových aplikací se nepoužívá).
Já jsem si tedy už vyzkoušela obojí, IPL (mluvím o standardním vysokovýkonovém, ne o takovém tom malinkém pro domácí použití) na břiše a laser na obličeji. Upřímně mám pocit, že IPL mi zabralo lépe, ale to bude podle mne spíše odlišným charakterem chlupů na obličeji a na těle, ty na obličeji se prostě vždycky likvidují hůř. Anebo i nastaveným výkonem, protože po IPL jsem měla kůži opravdu dost zarudlou a podrážděnou, po laseru o dost méně.
Epilace probíhá tak, že vám zakryjí oči (přeci jen je to dost velký světelný výkon), natřou epilované místo chladivým gelem, přiloží aplikátor a bliknou. To bliknutí samozřejmě štípe. Čím hustější chloupky a větší výkon, tím to štípe víc, ale vyplatí se to překousnout, protože vyšší nastavený výkon znamená větší přenos energie do folikulů a lepší výsledný efekt (ono že prej ne, ale fyzika se prostě oblafnout nedá). Mě to chvílemi štípalo fakt nesnesitelně, je to jako by vám někdo přitiskl kousek něčeho rozžhaveného pod kůži. Vážně nic příjemného, ale zase nic co by se nedalo těch deset minut přežít. Na druhou stranu, postupně by to mělo být nepříjemné čím dál tím méně, jak ty chloupky budou mizet. Po epilaci ty chloupky budou vidět naopak ještě víc, protože se spálí a trochu ztmavnou, po týdnu pak začnou postupně vypadávat a tvořit mapy a fleky prázdných míst, já se kvůli tomu začala holit už ráno, protože to vypadá místy opravdu dost blbě a na oholené tváři se to skryje líp. Po dvou týdnech je pak vypadaná většina zasažených chloupků a začnou růst nové (v jednu chvíli je v růstové fázi přibližně třetina chlupů, a pouze tehdy obsahuje folikul dost pigmentu, aby to na něj zapůsobilo) a po čtyřech pak začíná nové kolo.
Já jsem teď týden po druhé epilaci a po oholení je vidět, že mi vůbec nějaké rostou spíš jen na dobrém světle, což považuji za slušný úspěch. A pod make-upem nejsou vidět už vůbec. Pro finální efekt, kdy by už růst neměly vůbec, by mělo stačit zhruba šest ošetření, ale co jsem slyšela, tak je dobré počítat s tím, že i poté je tam potřeba (byť i s menší frekvencí, je to kus od kusu) občas zajít.

Za sebe můžu doporučit kliniku ProVisage, která má každou chvíli akci na Slevomatu a ošetření obličeje mě tak vychází na necelou pětistovku měsíčně, což není taková darda. Sestřičky byly milé a profesionální, i když přiznám se, že jsem tam vystupovala jako “ten”, vzhledem ke svému jménu, tomu, že se holím večer před epilací (abych neměla zbytečně podrážděnou pleť), takže mám ráno takový ten “5 o’clock shadow” a taky kvůli tomu, že jsem si tam rovnou nechala epilovat i intimní partie mi to přišlo jinak blbý a nechtěla jsem nikoho uvádět do rozpaků. I když pochybuju, že bych byla první nebo poslední jejich takováhle klientka. Ale jinak po Praze je spousta dalších takových klinik, využívajících různé lasery s dalšími zlepšováky, všelijaké alexandritové lasery a já nevím co ještě, ale vůbec nevím čím se od sebe pořádně liší, takže pokud mne někdo trochu poučí, tak budu taky ráda, protože můj pocit zatím je, že všechny tyhle fičůry jsou stejně spíš marketingový tah, jak prodat nový přístroj.

pátek 3. listopadu 2017

Velký krok

- rodinný coming-out - konzervativnost v rámci rodiny - opička s činely - rodinná kataklysma - trochu zbabělý e-mail - intenzivní večer - ultimátum - psychoterapeutická přítelkyně - větší klid - štěstí na prvním místě -


No tak jo. Je to za mnou. Další fakt velkej krok. Coming-out v rodině. Nebo aspoň před mámou, ale ono pokud budu brát jako rodinu jen tu nukleární, tak je to vlastně celá moje rodina. Ono nějak o tom zpravit tu širší už tak složité nebude, protože s nimi nijak zvlášť blízké vztahy nedržím, takže je mi absolutně buřt, co si o tom budou myslet.
S maminkou je to samozřejmě trochu horší. Ono je problematické i to, že naše vztahy nejsou úplně nejlepší, nejkvalitnější a tak. Nikdy jsme spolu neuměly nějak dobře komunikovat, máma je docela konzervativně založená (co se týče vlastní rodiny, co se děje mimo bere podle “žij a nech žít”), nebála bych se tvrdit ani, že je poněkud strohá a upjatá. Já jsem naopak vždycky byla spíš dekadentní bohém, a abych se vyhla přednáškám o škodlivosti a rizicích svého jednání (o kterých jsem věděla, akorát mi byly absolutně volný), tak jsem jí neříkala raději vůbec nic.
Další věcí je, že máme spolu komunikační problém, který vychází právě z toho co jsem řekla předtím - naše komunikace vypadá obvykle tak, že něco řeknu, mámě se na tom něco nezdá, přeruší mne a začne nekonečný monolog. A já samozřejmě taky nejsem neviňátko, automaticky ji začnu ostentativně ignorovat, nasadím absolutně znuděnou grimasu a v hlavě se mi objeví opička třískající činely.
Proto jsem si řekla, že nejlepší cestou bude e-mail, s poznámkou, že mi má volat až po tom, co si ho přečte. Dvakrát.. Jo, já vím, že je to dost neosobní, asi i trochu zbabělé, ale na druhou stranu to dávalo nějakou šanci na to, že se nad tím aspoň zamyslí, než začne rodinná kataklysma. Původně jsem se teda chtěla outovat až po návštěve u Weisse, tedy za necelý měsíc, ale máma už nějakou dobu ví, že se něco děje a protože je ten typ člověka, který začne okamžitě předpokládat to nejhorší, řekla jsem si, že je nejvyšší čas, pokud ji nechci mít na svědomí.
Tak jsem jí v neděli (vlastně spíš v pondělí) ve dvě ráno poslala dvou stránkový mail nabitý informacemi, vysvětlující jak jsem se vlastně celou dobu cítila a proč si ani na mne nikdy moc ničeho nemohla všimnout, užila si sladkých třech hodinek spánku a šla pracovat. A samozřejmě hned v osm ráno mne čekal první telefonát, jakože co to má znamenat, na otázku zda si to přečetla, jsem se dozvěděla, že jen půlku. Tak jsem se jí zdvořile omluvila, že musím něco řešit, že si zavoláme večer.
Čtenář je tvor obvykle v konstrukci zápletek trochu zběhlý, takže určitě tuší, že jsem byla holka naivní a má naprostou pravdu. Frekvence se pohybovala řádově v jednom telefonátu, jednom e-mailu a čtyřech esemeskách za hodinu. Možná trochu přeháním. Ne až tak moc. Já ji teda naprosto chápu, je to přeci jen dost velká věc, pro někoho kdo se o to nikdy nezajímal, kdo nikdy netrpěl gender dyforií to může být dost nepochopitelné, navíc jsou tam rizika a prostě má o mne strach i kvůli tomuhle. Večer jsem za ní i s mojí milou jela, protože mi volala, že jí není dobře od srdce, což mne vyděsilo (a taky naštvalo, protože jsem byla nevyspalá, unavená a tušila jsem, že se mě jen zoufale snaží dostat k sobě, ale v tomhle fakt riskovat nebudu), což samozřejmě vyústilo v dost intenzivní večer plný obviňování, jak jí to můžu udělat, sebeobviňování, že za to určitě může ona a samozřejmě i toho, že si to vymýšlím, protože by si určitě něčeho všimla (a přitom to, že něco není OK, se člověk naučí skrývat hodně rychle, když jde o dlouhodobý stav, viz klasický příklad s depresí, kdy o tom okolí absolutně nemusí tušit, pokud si to dotyčný nepřeje) a že já naopak byla vždycky absolutní chlap. Přidala pár argumentů o jejichž relevanci můžeme pochybovat (o tom, že muži a ženy prožívají sex odlišně a blablabla) a které stejně v jejím podání hrály do karet spíš mně. Mě to trochu štvalo, tak jsem jí (víceméně) taktně naznačila, že buď mě bude respektovat, nebo se s ní taky nemusím bavit vůbec (což sice atmosféru trochu zchladí, ale aspoň přinutí ke troše konstruktivnosti).
Nakonec to skončilo nějak v klidu, další den byl hektický o trochu méně. Odpoledne za ní vyrazila pouze má drahá, protože jsou vlastně ve stejné situaci - mají prostě někoho blízkého trans. Já absolutně nevím jak s jí to povedlo, jestli použila hypnózu, drogy, nějakou psychoteroristickou manipulaci, ale povedlo se jí u ní strávit dost času, bavit se, vést s ní dialog (což se mi léta letoucí nepovedlo) a ještě jí to všechno vysvětlit tak, že se docela začíná smiřovat s tímhle vším. Teda samozřejmě by si přála, abych si to rozmyslela, ale už jen z toho důvodu, že má o mě prostě strach, abych si zbytečně nezkomplikovala život, aby mi nikdo neublížil… Fakt jsem za to strašně ráda.

Myslím si, nebo aspoň doufám, že většina rodičů, pokud nejsou úplně zabedněný, tohle, i spoustu dalších věcí nějak zkousnou. Prostě jen musí pochopit, že ten člověk po tom všem bude pořád stejným člověkem, jen bude víc v klidu, protože vše bude takové, jako mělo být už od začátku. A raději tyhle rizika, pokud přinesou do života štěstí, než mít nešťastné dítě.