pátek 22. prosince 2017

Kámen spadlý ze srdce

- délka odpadnutí - kouzelné pilule - injekce příště - pozitivní přístup - ještě že nedělám na sekretariátu SPD - buržoázní poplakání nad osudem pracující třídy - vždy jsou cesty -

            Ták… Kde jsem to skončila? Jo, už vím, minulý pátek jsem se vyoutovala před svým šéfem, reakce byla docela v pohodě, ale rozpačitá (ale tak co čekat, že jo). A já absintově odpadla… Na celý víkend. Z nervů, jak moc divný to v práci bude.
            A to pro tentokrát do víkendu započítám i pondělí. Až na ráno, kdy jsem si nedočkavě letěla do Sexuologického ústavu pro prášky, protože je prostě chci už před Vánoci, protože takhle to bylo o ztrátě několika týdnů. No… A dostala jsem Androcur. Jednu tabletku denně, s tím, že za měsíc si přijdu pro injekce s estradiolem. Že prý, je lepší začít takhle, protože se Androcur požere s testosteronem, sníží jeho hladinu a estradiol se nebude spotřebovávat na testosteron. Hádat se s ním nebudu, medicínské vzdělání nemám a tohle mi třeba aspoň trochu pomůže s přebytkem svalové hmoty, slušně poděkuju a běžím si pro ně, rovnou jeden sezobnu a jdu nějak s obtížemi prohibernovat do dne D.
          Po překonání ranních obav jsem se vypravila do práce a šéf si mě po chvíli vytáhl do zasedačky s tím, že se za reakci posledně (která byla přitom na člověka tématu absolutně neznalého upřímně naprosto v pohodě) omlouvá, že si o tom něco přečetl a pozjišťoval a že nemá žádný problém, akorát se musíme nějak domluvit co, kdy, jak a že se mi vynasnaží v tom pomoct, domluvili jsme se, že si o tom promluvíme ještě se šéfkou personálního a… Všeobecně působil fakt podporujícím dojmem. A říkal, že to půjde, že přeci jen jsme firma chytrých lidí, kteří si o tom snad přinejhorším něco zjistí. Za což jsem ráda. A taky za jednu nejmenovanou kamarádku, která mi nabídla i to, že se u nás v práci staví a promluví si s šéfkou personálního o tom, jak to celý pojmout (prej i s prezentací).
        Upřímně, na to, jak příšerně jsem se před tím coming-outu v práci děsila, mi teď spadl fakt pořádnej kámen ze srdce. A vlastně si teď tak říkám, jakou já mám zatracenou kliku. Ať už v tom, že mám docela jemný rysy, nebo v tom, že mám kolem sebe fakt príma lidi, nebo i v tom, že se existenciálních problémů bát nemusím. Upřímně, fakt nevím, co bych dělala, kdybych pracovala třeba v Albertu - kde bych třeba sehnala na epilace!? Zrovna tady fakt moc netuším, proč taková zásadní věc není hrazená z pojištění, vždyť je to ve výsledku i důležitější než to písmenko v občance, přeci jen na první pohled člověk určuje podle vzhledu, neptá se na doklady.
           Tak snad mi růžový brejle nespadnou, žádný z katastrofických scénářů (které se mi stejně i tak převalují v hlavě pořád) nenastane a všechno bude dobrý. A jestli ne, skoro vždycky je nějaká další cesta.

sobota 16. prosince 2017

Ty těžké coming-outy

- navyšujeme obtížnost - nevšímaví chlapi - uklidňující zlozvyk - posezení - absinthové odpadnutí - snad vše dobře dopadne -

            Jsou coming-outy a coming-outy. Některé jsou jednoduché, třeba ty před kamarády s otevřenou myslí, u kterých se dá dopředu předpokládat, že to budou respektovat. Pak jsou tady coming-outy před kamarády, kteří jsou v některých ohledech méně tolerantní, ale své okolí si přeci jen vybíráme (a měníme) sami. Pak tady máme další kategorii, která je o poznání obtížnější, a tam můžu zařadit partnery a rodiče, kdy je míra obtížnosti přímo úměrná vzájemné závislosti. Ve chvíli kdy žádná taková výrazná není, tak se dají v nejhorším taky pálit mosty, nezvedat telefony. Ale úplně nejtěžší, jsou ty, které jsou před těmi na kterých jste závislí existenciálně. Tedy například před svým šéfem v práci. Víte jak, bude to problém? Pořád jsou zde situace, kdy člověk kvůli něčemu takovému o práci přijde. A co bych dělala dál? Když už někam budu chtít nastoupit jako holka, tak zatím to moc fungovat nebude a že bych někam šla jako kluk? Když mi ho bude okolí věřit tak půl roku? To by taky nebylo dobrý a měnit práci jak na běžícím páse se mi taky nechce.
            Tak a teď zpátky k příběhu ze včerejšího dne. Takhle, kolegyně mi už ve čtvrtek řekla po poradě, že jako kluk fakt už moc nepůsobím, a že nechápe, že si toho nikdo zatím nevšiml. No a včera jsem měla posezení se svým šéfem, tak jsem byla docela překvapená, že nebyla ani žádná otázka na mou lehkou změnu vizáže. Vlastně jsme jen probrali můj úvazek a trochu zpětné vazby.
            Já měla náhodou s sebou papír s informovaným souhlasem k začátku hormonální terapie (kde je ještě hezká kolonka ve smyslu “další možnosti léčby: žádné” a já chtěla kopii) a říkala jsem si, že teď je možná ten vhodný čas, mají mi teď prodlužovat smlouvu a o svém šéfovi si myslím, že je rozumnej a fér chlap a já ráda jednám na rovinu - aspoň nebudu mít černý svědomí.
          No a na našem posezení jsem samozřejmě neřekla ani ťuk. Po tom co jsem od přítelkyně i od kolegyně dostala podporu v tom, že tohle je správný a přeci jen jednou s tím stejně budu muset vyjít ven. Tak jsem v pozdním odpoledni vytáhla cigáro na dvě popotáhnutí, vrátila se a:

               A: “Hele máš minutku?”
               Š: “No jasný.”
               A: “Spíš venku. Hele pojď do tamtý zasedačky.”
               Š: “Co se děje?”
               A:  “Takovej… No… Osobně zdravotní problém, kterej tak odhadem za půl roku může mít trochu vliv na můj pracovní poměr. Blbě se o tom mluví, možná koukni na ten papír.”
               Š: “A… Co tam mám vidět?”
              A: “No…  Jsem teď v procesu změny pohlaví  a  tak za půl roku už to asi na mně bude vidět a asi přejdu k dalším krokům, změně jména a podobně. 
               Š: “Jakože takhle se necítíš… Dobře?”
               A: “No, tak nějak. Prostě dlouhodobý. Akorát až ten poslední rok to nějak řeším.”
               Š: “No a jak dál?”
               A: “Vidím to tak, že za pár měsíců si sednem znova a uvidíme co dál, jestli půjdu jinam nebo zůstanu tady - podle toho co kolektiv a tak, že jo.”
               Š: “Jo, oukej. A díky za info.”

            Povzbudivě se usmál a šli jsme zpátky. Na nic se neptal, ale hádám, že to bylo proto, že jsem se v tý situaci málem rozklepala, nejspíš plynule měnila odstín obličeje z rajčatové červeni na tvarohovou bílou, zpátky, a dokolečka, tak mu mě mohlo bejt trochu líto. Nehledě na to, že už si to ani moc nepamatuju, tyhlety stresový situace mám pak vždycky jako v mlze. Dodělala jsem si nějakou práci, zmizela… Doma si nalila sklenici absinthu a totálně odpadla.
           No, snad jsem se rozhodla správně, reakce byla docela v pohodě… A byla jsem fér. Tak a teď ještě doufat, že to v práci nebude teď divný. A vlastně mě překvapilo, že se moc překvapeně netvářil.

pondělí 11. prosince 2017

Jedeme dál!

- nejsem nebezpečný blázen - strach z ďábla - nic hrozného - testy, testy, testy - toaletní nejistota a panické záchvaty - jedeme dál - velkoodběrna biologického materiálu - Ježíšek před Štědrým dnem -

              Fíha, to ten čas letí. Teď jsem si uvědomila, že už je to dva tejdny, co jsem byla na posezení u pana profesora Weisse a vyplnění všelijakejch těch jeho dotazníčků, co by měly prokázat jestli náhodou nejsem k tomu všemu (nebo místo toho?) ještě blázen. No, docent Chocholoušek pro mě se svěrací kazajkou uprostřed týdne nepřijel, takže nebezpečná asi nejsem.
            Každopádně, musím přiznat, že jsem se tohohle vyšetření bála. Ze spousty míst jsem slyšela tolik řečí o tom jak je to hrozný, ponižující a tak podobně, že jsem si jen málem začala představovat jako nějakého ďábla, čekajícího na vhodný okamžik k pozření mé nesmrtelné duše. Fakt jen od dvou kamarádek jsem slyšela, že je to úplně v cajku.
         No a ve skutečnosti to byl docela milý postarší pán. Zeptal se, v jakém rodu si přeju být oslovována. Zeptal se mne, zda jsem četla “Transsexualita a tak dál”, přikývla jsem (zkoušení se nekonalo). Zeptal se mne na něco málo z mé historie, jak se to celé vyvíjí. Zeptal se na sérii otázek1, u nichž bych se červenala i před přítelkyní nebo nejlepší kamarádkou, natož před profesorem v letech, probodávajícím mne pohledem. Nechal mne nakreslit panenku a panáčka. Upřímně, vzhledem k tomu že snad každý, kdo se dostal do takové situace ví jaký má být “správný výsledek” vypadat, nechápala jsem účel tohoto testu, dokud mi kamarádka neřekla, že to bude jen proto, aby se případně chránili před žalobami. A pak mi dal stoh papírů s takovými těmi psycho-ano-ne otázkami a Ravenovým maticovým testem a poslal mne před kancelář na křesílko, ať mu je vyplním. Mezitím tam přišla další paní, já dodělala testy, odevzdala a že do dvou týdnů bude mít zprávu pan doktor Procházka.

          No a dneska jsem se za ním vydala. Tentokrát v dost unisex oblečení s troškou řasenky a trochou korektoru a pudru na, už notně vybledlých, namodralých flecích pod nosem a na bradě. K tomu vyžehlené vlasy. Připadala jsem si divně, měla jsem pocit, že si všichni myslí, že jsem nějaký úchyl nebo tak a vygrádovalo to v čekárně v Sexuologickém ústavu, kde bylo tentokrát nějak moc lidí, takže se dlouho čekalo, navíc se mi hrozně chtělo čůrat, ale nechtěla jsem propásnout kdybych přišla na řadu a ani jsem si nebyla jistá na které toalety mám jít a já z toho ve výsledku málem chytla panickej záchvat. Ty mám jenom teď, věřím, že až se mi trochu spraví postava, dorostou vlasy a definitivně zmizí zbytky ochlupení na obličeji, bude to o dost lepší.
           Když jsem se konečně dostala na řadu, byla jsem uvítána tím, že psychotesty jsou oukej a můžeme pokračovat. Zeptal se, jak s hormony a real life testem, na což jsem řekla, že hormony hned a RLT tak za půl roku, až mi toho chlapa fakt nikdo neuvěří. Dal mi žádanku na odběry ve VFN (na což jsem si děsně vydechla, k endokrinologům jsou prý čekačky tak půl roku), informovaný souhlas o zahájení hormonální léčby k prostudování, domluvili se, že tam skočím hned (vynechala jsem snídani) a stavím se za ním zase za týden.
             A hurá do VFN, to je od Sexuologického ústavu kousek, na Karláku. Tam mají takovou děsně moderní laboratoř, kdy stojíte v (docela rychlé) frontě, kde dáte žádanku, sestřička na ní dá nálepku, vloží do kyblíčku spolu s ampulkami na vzorky a podá pořadové číslo. Počkáte si, jako v Alze než vás vyvolaj a jdete do malého boxíku, kolem kterého furt běhají další lidi. Sestřička kouká na žádanku a povídá “paní *****”, pak přečte křestní jméno, trochu se zarazí, pokračuje “posaďte se tady” a hledá žíly. Kolem boxu furt chodí lidi. Sestřička odebírá vzorek. Hotovo. Mimochodem, tyhle velkoodběrny jsou docela príma v tom, že ty sestřičky už mají to napichování tak v ruce, že modřiny moc nehrozí.
            A hurá domů, těšit se na kouzelné pilule / injekce / náplasti / blablabla, které očividně dostanu ještě před vánoci.



ad 1: Ptal se třeba na moje masturbační fantazie, v jakých rolích se v takových případech představuju. Taky na první sex s děvčetem, s klukem, počet bývalých sexuálních partnerů. Jestli jsem se oblíkala jako holka i dřív a jestli mě to rajcovalo. No, u některých otázek chápu, že to má odfiltrovat přepálený transvestity, příliš horlivý cross-dressery a další takovýhle lidi, ale u některých vůbec nevidím spojitost s řešeným problémem. Bylo to docela nepříjemné, ale dost to zjednodušovalo to, že pan profesor to bral absolutně profesionálně, jako kolonku do databáze. Ale uznávám, že určitě je spousta lidí, které to mohlo zasáhnout mnohem víc.

sobota 2. prosince 2017

Jak si zajistit pokračování rodu

- jistota sterility - trocha misantropie - možnosti - blížící se hormony - centrum asistované reprodukce - vyvádění lidí z míry - úžasný kinematografický výběr - očividně jsem jasná - kéž by se vše dalo řešit rychle -


Jedním ze zásadních problémů tranzice je skoro jistá sterilita. A to tedy nemluvím o chirurgické úpravě spodku, ale o hormonální terapii. Prostě znefunkční stávající rozmnožovací soustavu… A chybí orgány, které by mohly být zapnuty druhými hormony. Takže je docela dobrý si zajistit tydlety rozmnožovací věci ještě před začátkem všeho.
Já teda nejsem žádným fanouškem dětí, miluju zvířecí mláďata, hlavně takový ty roztomilý a huňatý. Lidský děti mě prostě neberou. Na druhou stranu zatím jsem mladá a nevyzrálá příslušnice generace Y, je dost možný, že mi začnou tikat biologický hodiny, třeba mi je i roztiká estrogen, takže tady bylo docela na místě si zařídit nějaký zadní vrátka. Pro každý případ. Třeba jednou budu chtít s partnerkou taky pokračovatele rodu. Sice o tom pochybuju, protože si nemyslím, že na naší totálně přeplněný planetě by bylo nějak moc prostoru pro další množení, ale chápeme se, ne? Myslím, že už tu je tak akorát misantropie na jeden článek.
Starodávná možnost rozmnožit se rovnou samozřejmě nepřipadala v úvahu, jak je asi jasné z mého současného postoje k zodpovědnosti, rodičovství, dětem a tak, takže jsem zvolila o trochu modernější metodu - kryogenické zamražení biologického materiálu pro pozdější využití. Můj doktor mne akorát varoval, že až bude “po všem”, tak mohou být trochu právní obstrukce při vyzvedávání, ale úplně jsem nepochopila mechanismus vzniku takových problémů a navíc věřím, že v době kdy budu přemýšlet o dětech už bude česká společnost na trochu vyšší úrovni a nad něčím takovým se už tolik pozastavovat nebude.
Začátek hormonální terapie se mi kvapem blíží, takže jsem si řekla, že to nebudu odkládat, čím dřív se na to vrhnu, tím líp. Takže jsem si zavolala do centra ISCARE, které už bylo doporučováno na více místech a pro mě mělo navíc výhodu v tom, že to mám kousek. Nehledě na to, že cena tři a půl tisíce korun za zamražení a tři roky konzervace (a za každý další rok další tisícovka, takže se dostáváme na částku okolo tří korun za den). Milá slečna na telefonu mi trpělivě zodpověděla všechny dotazy, objednala jsem se, dozvěděla jsem, že mám předtím dva dny sexuálně abstinovat a o pár dnů pozdějc už jsem si to šinula tam.
Na recepci centra asistované reprodukce jsem dostala kelímek (načež jsem se samozřejmě začala červenat a strčila si inkriminovanou nádobku do kapsy), vyplnila nějakou tu povinnou byrokracii a byla poslána do čekárny plné netrpělivých párů, abych si počkala než se uvolní odběrová místnost. Tak jsem si poseděla na gaučíku, netrpělivě vyhlížející zhasnutí nápisu “obsazeno”. Po pár minutách se dveře otevřely, vyšel ven pán s poněkud potupným výrazem, kterému nejspíše nepomohl můj upřený pohled na dveře ze kterých vyšel. Hned jak zmizel jsem ho vystřídala a vydala se do malé komůrky, která ze všeho nejvíc svým zařízením připomínala místo, kde se natáčí nějaká ta videa na PornHub (koženkový gauč, padesátipalcová telka a hromady ubrousků).
Po shlédnutí nabídky dostupné na DVD, zahrnující tituly s úžasně znějícími názvy jako “Prsatky” a “Ass Piraten”, jsem si vděčně všimla hesla k wi-fi, s pocitem lehké potupy vykonala co mělo být vykonáno, vyklouzla ven s nejspíš ještě potupnějším výrazem než pán přede mnou, a skočila do protějších dveří odevzdat vzorek, kde si jej převzala usměvavá sestřička ve středním věku. Ta mne rovnou ještě odvedla do další odběrové místnosti, že mi musí vzít krev kvůli patogenům a s významným pohledem mi přála, ať mi všechno vyjde jak chci a tak. Vzhledem k tomu, že jsem měla vyžehlené vlasy, zapudrované zbytky vousů, které ne a ne zmizet (šla jsem si pak ještě požádat o občanku, tak ať tam aspoň nemám moc klučičí fotku),  mám trochu pocit, že jsem asi byla celkem jasná a určitě zdaleka ne první transka, kterou tam potkala. Pak mi jen řekla, ať si po třetí zavolám pro výsledky spermiogramu, a napsala mi číslo do laboratoře na lísteček.

Překvapená tím, že jsem se dostala někam, kde výsledky nezpracují za měsíc, ani za týden, ale rovnou tentýž den, jsem si šla zařídit aspoň ještě novou občanku (ať jsem aspoň poznat na fotce), vyřídila milion dalších věcí, po třetí zavolala do ISCARE, dozvěděla se, že jsem sice pod normou, ale na několik harantů bude… A bylo hotovo. Kéž by všechno šlo vyřídit stejně rychle.