sobota 17. února 2018

Pěkně divná fáze

- snad rozumný postup - kdo to měl vědět, ví - šíření drbů - zachovaný takt - nepatřičnost n toaletách - takové lentilky - globalizace vzrušení -

            Tak se pomalu posouváme do další fáze. Kterou teda spousta holek ani nemělo, protože ona je každá tranzice o dost jiná. A taky proto, že já jsem člověk, který si spousty věcí prostě má nějakým způsobem ve zvyku zesložitit. I když můj postup mi připadá docela rozumný a s minimem opravdu hluchých míst. A ještě podpořený i mou kamarádkou (a tak trochu tranzitní koučkou).
          V práci jsem domluvená, že o své změně řeknu jenom lidem se kterými přímo spolupracuju, bude o tom vědět management, kdyby náhodou někdo něco a jinak to prostě nebudeme hrotit - ono těch ostatních se to přeci jen netýká už vůbec. A mnoho z nich si ani ničeho nevšimne, ono až tak malá firmička nejsme. To už mám prakticky za sebou, už jsem to řekla i poslednímu kolegovi z kanceláře. U kterého tedy trvalo docela dlouho, než jsem se k tomu hecla. U těch ostatních se prostě vyskytla nějaká vhodná situace, nebo jsme mluvili o nějakém vhodném tématu, ze kterého jsem mohla skočit na tohle (jsem v těhle věcech fakt stresařka a strašně nesnáším pocit, že někomu vnucuju svoje problémy). No a s ním se prostě nic takového nenaskytlo. A ještě k tou jsem se ho bála. Teda ne, že bych si o něm myslela něco zlého, spíš j pro mne naprosto zavřená kniha a já ani trochu nevěděla jak bude reagovat. Já mám totiž jinak docela obstojný odhad na lidi, zhruba předem tuším alespoň v jaké množině se výsledná reakce může pohybovat, zatímco tady jsem netušila vůbec nic. Což, aspoň pro mne, zrovna příjemné není. Ale nakonec jsem to zvládla.
            Horší bylo to, že druhý den se to nějak pomalu začalo šířit po firmě. Přičemž o pár dní později jsem měla školit nové lidi právě z těch týmů, kde se to rozkřiklo. Vzhledem k tomu, že to prý vytáhli vedoucí, tak předpokládám, že to bylo kvůli tomu, že už začínám vypadat dost indiferentně a měli pocit, že bez varování by můj vzhled mohl způsobit nějaké trochu zaražené pohledy a reakce. Ale to nic nemění na tom, že další den jsem málem chytla po cestě do práce panickej záchvat. Útěchou bylo jen to, že jsem neslyšela o žádných vyloženě negativních reakcích, maximálně tak takové to klasické zděšení z toho, že si nechám fiknout to bimbátko dole (ach ta mužská pýcha), ale dokonce tam zaznělo i uznání, že to chce docela odvahu a tak.
          Nikoho asi nepřekvapí, že školení, ze kterého jsem měla strach bylo úplně v pohodě. Ať už všichni měli dostatek taktu, nebo jím to bylo prostě jedno, nekonaly se žádné zkoumavé pohledy, žádné poznámky. Jedna věc je to, co člověk vidí na internetu - to jak umí být lidé netolerantní a neempatičtí, a druhá věc je to, že reálný svět tak hrozný není. I když to může být dáno tím, že se přeci jen pohybuju ve velkoměstě buď mezi geeky, kteří jsou obecně dost tolerantní, nebo v zázemí technologické vývojové firmy, v jakých obecně pracují spíše modernější, liberálněji založení lidé. I když ono bůhví jak veselý to bude, až přejdu do RLT, že jo.
           I když jedné věci jsem si všimla. V práci stále chodím na pány. A kolegové ze mne začínají být trochu nesví. Jakože když mne potkají, jak si meju ruce u umyvadla, tak jdou do kabinky. Jednou se mi stalo, že kolega otevřel dveře od WC… A zase je zavřel. Prostě v tomhle to začíná být docela slušně awkward, na to, abych se cítila bezpečně a pohodlně jako žena jsem furt ještě na pohled moc kluk, ale ke klukovi už začínám mít taky docela daleko. Už abych z týhle divný fáze přešla do o trochu míň divný fáze: teď už jsem teda holka, jo. A to ani nemám přehled, kdo vše o mně ví a kdo ne.
           Všechny trička a košile na mě začínají viset, už nikde nemám uplé rukávy, naopak kalhoty mi začínají být na stehnech a zadku těsnější a dostávám docela hezkou dámskou křivku. Jen tak ze zájmu jsem si zkoušela svůj oblek, který jsem na sobě neměla hodně dlouho. A který jsem si kupovala když jsem vážila jen o pár kilo víc než teď. Všude na mně visel. Teda až na ten zadek a stehna, kde se div netrhal. A na poslední epilaci jsem se dokonce od paní epilátorky (?) dozvěděla, že vypadám najednou o dost jinak, že mezi minule a předminule to žádný velký rozdíl nebyl, ale teď už je to fakt vidět. Ono když k tomu přičtu, že mi rostou prsa. Mám je zatím jak třináctka, ale i tak z nich mám radost. Nevýhodou jsou extrémně přecitlivělé bradavky, do kterých když si omylem šťouchnu (i když na to je mistr spíš moje milá), tak si málem prokousnu ret.
         A přišly i dost významné změny sexuálního rázu.. Navzdory očekávání, libido se mi nijak zvlášť nesnížilo, ráda si užiju sex stejně často jako dřív, s rozdílem, že nedostatek sexu mne už nefrustruje. Taky potřebuju daleko víc být uvolněná, mít ten správný okamžik a atmosféru. Samotné vzrušení najednou není soustředěno intenzivně a lokálně, ale najednou mám pocit, že ho cítím po celém těle, jako by mi elektrizovaly i konečky prstů. A ranním vstáváčkům jsem taky před nějakou chvílí dala sbohem.

sobota 3. února 2018

Jak na diplom a co nového

- chlapi jsou slepí - vypadám neurčitě - jak jsem málem měla rande - dáma i pod umělým osvětlením - já budu vždy já - vysokoškolské diplomy - trocha zákonů - rady od kanceláře ombudsmanky - i toto se řeší -

         Krom toho, že je ze mne čím dál tím větší feministka, tak si taky všímám toho, jak umí být chlapi nevšímaví. U mě v práci v kanceláři už to ví skoro všichni, až na jednoho. Jednou nějak přišla řeč na to, jak se lidé všeobecně mění, já nadhodila, že taky vypadám o dost jinak (a jako jo, když jsem se porovnala s půl roku starou fotkou, tak ten rozdíl je tam fakt dost znatelnej - dvanáct kilo dole, nějaký epilace, vytrhaný obočí a hormony udělaj svoje) a kolegyně mu ještě ukázala mou asi rok starou fotku na intranetu. Jediný rozdíl prý je, že nemám vousy.
          Nejspíš by mi to tu náladu dost zkazilo anebo bych si nejspíš prostě řekla “no co se divíš holka, jsi na hormonech pár tejdnů, počkej si”. Ale asi už začínám působit trochu jinak. To, že na prodavačkách v obchodech začíná být vidět zjevný zmatek, když neví zda jsem “pane” nebo “paní” a užívání zájmen nebo minulého času se vyhýbají občas přímo komicky už tu máme pár týdnů. I to, že se setkávám s o dost nepříjemnějším zíráním, zejména od starších lidí. Zrovna pár dnů zpátky si to jdu domů z práce, proti mně jde nějaký postarší pán a div mu nevypadly oči z důlků. Nebo neukroutila hlava.
         No a poslední dobou už jsem pro jistotu slečna. Například před týdnem jsme byly vyprovodit kamarádku, která se u nás stavovala, M ještě skočila do sámošky a já zůstala před ní si v klidu zakouřit. Najednou se přede mnou objeví nějaký kluk, cca mého věku, trochu šprtík, ale jinak sympaťák a:
            K: “Ahoj.”
            A: “Ehm… My se známe?”
            K: “Eee aha asi ne, promiň”
         Po této extrémně krátké konverzaci opět zmizel pryč, k nějaké další slečně, se kterou pak odešel. Očividně nějaký rande. Mimochodem, oblečená jsem byla, jako když chodím do práce. Unisex parka s kožíškem (která už je mi velká, hihi), červený džíny, elegantně (a unisex) vypadající kotníkové boty a šála s notičkami. Žádný makeup a rozcuchaný vlasy.
         Ale to venku byla tma. To v mé další příhodě už je světla více. Předevčírem nás pan řidič autobusu, poté co se M povedlo blbě strčit do dveří, že se nechtěly zavřít, napomenul s kroucením hlavy slovy “Dámy, takhle kvůli vám teď možná neodjedeme nikdo”.
        No, a takové drobné radosti mi vždycky o kousek pozvednou sebevědomí, cítím že se mi pomaličku vytrácí moje panika “co když vypadám prostě jako namalovanej chlap”, že jsem prostě opravdu holka, pořád, i když už si jednou kvůli okolnostem musím hrát na kluka. A za chvilku už mne nebudou tak moc štvát vousy, trochu mi ještě splasknou ramena a já se nebudu bát začít s RLT. Když se podívám do zrcadla, tak mám sice kolikrát pocit, že prostě vypadám strašně mužně, že mě by si nikdo s holkou prostě nespletl a že se na tom ani nic nemění, ale jak říká jedna moje kamarádka, i to je z velké části daný tím, že si to namlouvám. Prostě jen já vypadám jako já, i když budu vypadat jako “ženská já”, tak ty moje rysy budou furt moje, i když ženštější. A protože jsem prožila většinu života jako chlap, tak mám spojeno, že moje rysy se rovnají mužské rysy. No, a to taky musím nějak překonat.
          A další věc, už několik měsíců zpátky jsem se snažila zjistit, jak je to s diplomem na mé vysoké škole. Reakce mého studijního oddělení byla ve smyslu: “To studium už bylo uzavřeno, opis diplomu vždy s nacionáliemi v době dokončení studia”. To se mi samozřejmě nelíbilo, vlastně bych po tom, co to celé dokončím pouze dvě možnosti. Buď se okamžitě při nástupu do nějaké práce odpovídající mé kvalifikaci vyoutovat, což mi připadá dost ponižující i kdyby s tím stokrát nikdo neměl mít problém, protože je to jen a jen moje věc, a nebo diplom spálit, jít dělat něco jinýho a zahodit léta studia a získané možnosti. Řekla jsem si, že požádám o radu někoho s vyšší autoritou a obrátila se na kancelář ombudsmanky pro lidská práva s žádostí o radu, jak v takovémto případ postupovat, protože zákon obsahuje právní úpravu, která zajišťuje, aby s novými údaji byl vystaven stejnopis pouze maturitního vysvědčení, výučního listu a diplomu o absolutoriu. Na vysokoškolské dokumenty se toto nevztahuje a školy tak mohou postupovat dle své vůle (nevím, co je tak těžké na nahrazení těch vysvědčení ve školském zákoně 3/2015 Sb. §4 odstavec 6 univerzálním “doklad o dosažené kvalifikaci”).
       Kancelář ombudsmanky mi odpověděla, že dle vyjádření odboru vysokých škol MŠMT (ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy) vysoké školy v konkrétních případech vychází transsexuálním osobám vstříc, že v tomto případě nejspíše šlo o jednorázový exces daný tím, že u nás na fakultě se takováto situace ještě nevyskytla a, že mi doporučují vysvětlující dopis obsahující následné informace:
           Popis současné právní situace. Ředitelka odboru vysokých škol MŠMT k tomu výslovně uvádí následující: „Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, pořizování výpisů, opisů nebo kopií náhradních dokladů o studiu, kam patří i vysokoškolské diplomy, které jsou uvedeny v § 57, neupravuje. Vychází se ale z toho, že jde o archiválie stejně, jako tomu je v případě dokladů o rozhodných událostech pořizovaných z Matriky studentů podle § 88 zákona o vysokých školách. Z tohoto důvodu se postupuje při vystavování opisu nebo kopie vysokoškolského diplomu ze znění § 40 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové stlužbě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (podrobnosti jsou pak uvedeny ve vyhlášce č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, a vyhlášce č. 645/2004 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Citovaný zákon č. 499/2004 Sb., ale upravuje pouze pořizování výpisů, opisů a kopií archiválií. To znamená, že v případě vysokoškolských diplomů upravuje pouze vystavování jejich opisů a kopií a nikoliv vystavování nového vysokoškolského diplomu v případě změny pohlaví absolventa, který tento diplom obdržel.“.
          Informaci, jakým způsobem jsou tyto situace dle zkušeností MŠMT běžně individuálně řešeny (v konkrétních případech byla vždy předmětná situace vysokou školou po projednání s MŠMT řešena individuálně a vstřícně, tedy vysoká škola takovému absolventovi nový diplom vydala za předpokladu, že dříve vydaný diplom odevzdal), aby řešení bylo k trans absolventům maximálně citlivé.
       Informaci o tom, že odbor vysokých škol MŠMT je ochoten a připraven vysokým školám poskytnout bližší informace a podporu při řešení obdobných situací, obrátí-li se na něj.
      Dále také bylo zmíněno, že se toto paní ombudsmanka ujala řešit více globálně a nyní komunikuje s MŠMT o metodickém usměrnění postupu vysokých škol, což mi připadá jako skvělá zpráva. No, a doufám, že tohle třeba i někomu pomůže.

Můj muž je vlastně žena

           Poznámka redakce na úvod - kdyby to někomu nebylo zjevné z prvního odstavce, tento článek není ode mne, nýbrž z pera (nebo klávesnice) mé drahé polovičky, která mi je neustále neskutečnou oporou v celém tomhle procesu, který přeci jen není úplně jednoduchý.

         Jsem sice strašně blogový člověk (bylo mi třináct a měla jsem blogů hned několik, heč!), ale vím, že kvůli pár článkům, myslím tím opravdu pár a ještě nepravidelným, nemá cenu zakládat další. Tak jsem se se svou drahou polovičkou Alicí domluvila, že to zveřejní na svém blogu.
         O coming outu sice Alice píše na svém blogu, na druhou stranu, pár vět ze svého pohledu napsat musím. Nikam jsem si o tom bohužel tenkrát nenapsala a dneska už si to nepamatuji úplně přesně… Byl krásný letní večer, měla jsem dva týdny dredy, seděly jsme s alkoholem doma na gauči, zpívaly jsme, tulily jsme se, užívaly si vzájemnou blízkost… Dostala jsem geniální nápad svého muže namalovat. Dál jsme seděly a povídaly si… “Lásko, já ti musím něco říct… já jsem asi trans…” Bavily jsme se o tom, jak se cítí, co se s tím dá dělat, co s tím chce dělat…
         Šla jsem čurat a něco se zlomilo, a rozbrečela jsem se. Slzy nejsou slabost. Slzy jsou zhmotněné emoce, proč by jinak bylo tolik druhů, mám dojem, že snad i složením se liší. Jsou slzy smíchu, slzy štěstí, slzy dojetí, slzy smutku, slzy zoufalství. Tohle byl mix snad všech z nich. Moje následná reakce byla mizerná, požádala jsem Alici, jestli by se nemohla odmalovat. Navíc ne úplně hezkým tónem, ale prostě jsem byla opilá, dost zmatená a dodnes toho lituji. (Pro trans lidi: když se chcete outovat v klidu, moc svůj protějšek neopíjejte, emoce pak jdou ven snáz na úkor rozumu...) Byla jsem tenkrát strašně zmatená, Áďa byl namalovaný a učesaný a oblečený jako docela přesvědčivá holka, byť s pořádným obočím, a mne to prostě vyděsilo. Že tam ta holka je. Že to celý teď dává smysl… “Měl jsem se narodit jako holka…”, “Netulím se moc jako holka?”, ”Nemůžeš umýt to nádobí když kolem něj jdeš? To musíš ty fusekle nechávat na zemi?” Áďa byl vždycky trochu holka. Teda hodně holka, ale s opravdu přesvědčivou maskou velkého heterosexuálního tvrďáka metalisty. Ta maska teď spadla, hetero nebyla nikdy, tvrďák taky ne, velikost má jen díky svalům (ty už teď jsou skoro pryč) a i ten metal nahradila Placebem. (Myslím kapelu Placebo.) (poznámka redakce: kecá, pořád poslouchám metal, pořád jsem drsná holka) Měla jsem pocit, že můj život je naruby a úplně všechno se změní.
       Jenže ráno dalšího dne bylo jiné než ostatní jen kocovinou a bordelem v mé hlavě. Ale pronásledovaly mne pochybnosti o mé orientaci, respektive o tom jestli vůbec jsem schopná být jen s holkou (kdo nezná náš blog o polyamorii: @vesvetletrojuhelniku). Bála jsem se toho, že to nezvládnu. A hlavně jsem měla o Alici strach. Aby nechtěla zůstat tak, jak byla, jen proto, že to je jednodušší. Nedovedla jsem si, a stále si nedovedu, představit, jak děsivé to musí být. Jak těžké musí být si to přiznat. Jak těžké to musí být přiznat to někomu dalšímu. Strach, aby jí nikdo neublížil. Na druhou stranu, byly jsme obě opilé, zmatené a plné protichůdných emocí.
           Vrátily jsme se k tomu tématu ráno a všechno urovnaly. Žádné rozchody, žádná dramata, žádné soudy o blog. Celý ten víkend byl hodně povídací. Vlastně ani nevím, jestli jsme zavřely pusy. Rozebíraly jsme pocity, možnosti, způsob léčby, průběh, rizika, nástrahy... Rizika a nástrahy hlavně.
         V pondělí ráno jsme ale museli vstát a jít do práce. Takže se nic nemění? Pořád budeme ráno vstávat brzo, dáme si snídani a půjdeme na metro, na Florenci se rozloučíme, dáme si pusu a naše cesty se na půl dne rozdělí? Pořád si budeme volat cestou z metra do práce? Nic se nemění, jen obsah rozhovorů, je víc o tranzici. Jenže já se nebyla schopná v práci soustředit. No a co takový pisálek udělá? Pustí se do psaní. Deníku, dopisu komukoliv, prostě do psaní. V mém případě se jedná o Google dokument, proto je nadepsaný “Dear Google document,” (nejsem zastáncem pletení angličtiny a češtiny, i když se toho sama často dopouštím, ale nechtělo se mi hledat, jestli mám dokument oslovovat “dokumente” a znělo mi to hrozně špatně, nehledě o tom Googlu - googlí dokumente?). První zápisek je z konce července a poslední z poloviny listopadu, ale od konce srpna jsou tam tři pár řádkové odstavečky. Pokusím se vám je (především těch prvních pár, zbytek je nuda) trochu osekat od emocí a převyprávět. Ale nebojte, stejně budu skákat od jednoho k druhému. (Edit: pletu jména, používám Áďa a Alice, občas podle časové osy, občas to zblbnu a frknu tam Alici, pardon.)
          Potřebovala jsem si s někým o tom promluvit. Alice nestačila. Někdo nezávislý. Jenže on tu nikdo nebyl, protože o tom nikdo nevěděl a nechtěla jsem Alici outovat. Deník byl jedinou možností. Je tu kdykoliv, prakticky kdekoliv, vždy ochotně naslouchá. S trochou tréninku vyjadřování pocitů i odpovídá. První zápisek byl pro “někoho cizího”, začínám: “můj přítel mi řekl, …” a volně přecházím do ženského rodu a ženského oslovení. Ono se možná zdá, že právě změna v oslovení je strašně těžká, ale u nás nebyla. Skoro ze dne na den byla z toho Ádi ta Áďa. Nejspíš je to i tím relativně neutrálním jménem (Áďa sice není, stejně jako Alice, pravé, ale na tohle funguje také, určitě za o může Kalousek a Ilumináti!). Tenkrát jsem byla strašně nešťastná, stalo se něco, co prakticky nic okamžitě nezměnilo, ale stejně to byla předzvěst obrovských změn a zaběhlých pořádků. Stalo se něco, co hodně ovlivní můj život, ale vlastně se to teprve stane a já s tím nemůžu nic udělat. Všechno teď přeci bude úplně jinak, pane bože… 
        První zápis do dokumentu adresovaný opravdu správně, ne nějakému člověku, a žádné “můj přítel/moje přítelkyně”, ale Áďa. Bavily jsme se tenkrát o tom, jestli a jak to tedy řešit, já nabídla sexuologa hned, Alice tenkrát chvíli otálela. Nicméně ten zápis končí odstavcem:
        “Ať už se rozhodne jakkoliv, chci tu být pro ni. Vždycky. Když už byla schopná sebrat tu odvahu a pustit mne pod svou maskulinní masku, tak já budu dost silná a všechno společně zvládneme. Věřím tomu. “
          Po pár dnech se Alice vyoutovala první kamarádce. Vzala to rozpačitě, nevěděla, jestli se v takových situacích přeje štěstí, nebo se gratuluje, nebo co. Je to venku a pořád se nic nemění. 
             Když se dnes, s odstupem času podívám na to, co všechny zápisky a vzpomínky spojuje, je to čekání. Čekání na sexuologa, čekání na doporučení pro psychologa, čekání na vyšetření u psychologa, čekání na antiandrogeny, čekání na estrogen, čekání na vyblednutí vousů a blížící se začátek RLT (tady jsme teď). Tenkrát, po prvním coming-outu jsme čekaly na sexuologa. S tím, že všechno bude lepší. Zvláštní je, že věci se nehorší, ale my pořád čekáme, až to bude lepší. Jsme náročné lesby, chceme dokonalost.
            Trvalo mi necelý týden, než jsem se sžila s myšlenkou, že se vlastně nic nemění. Ono jako co, Jeho mít zpátky nebudu, kdybych po Alici chtěla, aby do toho nešla, bylo by mi ze mne samotné špatně, takže to mne ani na vteřinu nenapadlo. Takže mám na výběr: za prvé zůstanu: s člověkem, kterého miluji a to samé se mi vrací, který mi nikdy neublížil, ani já jemu, jsme k sobě upřímní za každou cenu, za druhé sbalím si svých pár švestek a toho člověka opustím. Ne, druhá možnost nepřipadala v úvahu. Ne kvůli tomu, že z ní bude žena. Vytratí se přitažlivost? Tak jo, jako kamarádky spolu dokážeme bydlet, dokud bude potřebovat podporu. Nevytratí se přitažlivost? Tak jo, budeme jako dvě sladký lesby zateplovat celou Prahu. Takže co se vlastně změní? Bude bez vousů=žádný škrábání; bude mít prsa=jejich výhody snad mohu nechat bez komentáře; bude mít dlouhý vlasy, který si v noci dá do gumičky a nebude mi je strkat do nosu, očí a vlastně snad všude; budou na nás lidi koukat, protože jsme dvě holky a to je přeci strašně nezvyklý, ale na to jsem díky dredům a piercingům a tetováním zvyklá; nebude mít penis… 
             Je mi hrozně blbý o tom otevřeně mluvit, ale co už, někdo to udělat musí. Jo, ze začátku jsem měla pocit, že mi bude hrozně chybět, přeci jen je to docela podstatná součást koitu. Dala jsem do “podmínek podpory k tranzici” (ve skutečnosti to byla jen tahle jedna) bod, že Alice musí zhotovit odlitek svého nástroje lásky, neboť, jako jeden z mála tohoto typu, je pro mne esteticky přitažlivý a velice, velice velmi ergonomický. No, tenhle bod je víceméně splněn. Koupily jsme rovnou dvě sady, výsledek je dokonce vibrující. A taky hnusný. Originál je opravdu skoro až potěchou pro oko, kopie je sice funkční, ale nezachovává úplně přesné rozměry a momentálně již neexistuje. Druhá sada leží v šuplíku, než pro ni najdu jiné upotřebení. A průběh sexu se také změnil. Je takový víc mazlivý, Alici se docela změnilo vnímání doteků a je to o hodně větší zábava než dřív. Také shazuje zábrany a dává více zpětné vazby. A hlavně teď, když je pár týdnů na estrogenu, má libido jak puberťačka. 
         Postupem času se emoce mých zápisků (vlastně spíš odstavců) měnily ze strašlivých nejistot přes opatrné vyčkávání po nejisté těšení se. V tu chvíli jsem deník přestala potřebovat. Vracela jsem se jen oznámit nové coming-outy (a i to mne rychle přešlo, když se nekoná, díky bohu, žádné drama) a případně se vypsat z jiných strastí.
       Co se týče mých nabytých zkušeností s Alicinou tranzicí… Je o hodně víc holka než já. Upozorňuje mne, že bych si měla vytrhat obočí. Vyhrožuje mi, že nic nebude, když si neoholím nohy. A taky o tranzici nezavře pusu (teď už se to zlepšilo, naštěstí). Jen co si vytrhala obočí a opravdu důkladně se oholila, začalo to. Od pondělí do pátku mezi čtvrt na sedm a sedmou hodinou jsem slyšela: “Dneska vypadám docela androgynně, viď?” Což se změnilo v: “Vypadám dost jako chlap? Můžu tak do práce?” A následně na: ”Já nechápu, jak si ti chlapi ničeho nevšímají!”, což je hlavně od doby, kdy si jí lidé fakt už nejsou jistý a už jí častokrát považují za slečnu i když je v klučičím.
         Také jsem se díky Alici seznámila s několika dalšími děvčaty, která tímto zdravím a líbám, neboť jsou všechny boží. Vidět “hotovou” slečnu, tím nemyslím po operaci, ale někoho delší dobu na hormonech a v RLT, mi hodně pomohlo. Vidět, že jsou v pohodě, bez zjevných mindráků, natož pak mužných rysů. A i když jsem u některých viděla, jak vypadaly předtím, mám problém jim to věřit. Ne vážně, transholka rozhodně není běžně to samé, jako zmalovaná silikonová she-male v pornu (ne, že by to nebylo jasné, ale pro jistotu to zmíním). Většinou ji prostě nepoznáte. A tak to má být.

         Tenkrát, když se mi Alice vyoutovala bych strašně ocenila, kdybych našla článek (a snažila jsem se!) “Můj muž je vlastně žena,” kde bych se dozvěděla zhruba to, co jsem se vám pokusila zprostředkovat. Nedělám to, ale dnes vás požádám o sdílení. Myslím si, že tenhle článek může pomoci nejednomu člověku, nejspíš ne trans člověku, ale tomu druhému. I on je totiž strašně důležitý. V tuhle chvíli má pocit, že se jeho život úplně obrací naruby a on jen stojí se svázanýma rukama. A nejspíš tu není nikdo, kdo by mu mohl říct: “Klid, zastav se, nadechni se, uklidni se. Nic se neděje. Mění se schránka, ne obsah. Všechno bude dobrý. NEPROPADEJ PANICE!”