sobota 3. února 2018

Můj muž je vlastně žena

           Poznámka redakce na úvod - kdyby to někomu nebylo zjevné z prvního odstavce, tento článek není ode mne, nýbrž z pera (nebo klávesnice) mé drahé polovičky, která mi je neustále neskutečnou oporou v celém tomhle procesu, který přeci jen není úplně jednoduchý.

         Jsem sice strašně blogový člověk (bylo mi třináct a měla jsem blogů hned několik, heč!), ale vím, že kvůli pár článkům, myslím tím opravdu pár a ještě nepravidelným, nemá cenu zakládat další. Tak jsem se se svou drahou polovičkou Alicí domluvila, že to zveřejní na svém blogu.
         O coming outu sice Alice píše na svém blogu, na druhou stranu, pár vět ze svého pohledu napsat musím. Nikam jsem si o tom bohužel tenkrát nenapsala a dneska už si to nepamatuji úplně přesně… Byl krásný letní večer, měla jsem dva týdny dredy, seděly jsme s alkoholem doma na gauči, zpívaly jsme, tulily jsme se, užívaly si vzájemnou blízkost… Dostala jsem geniální nápad svého muže namalovat. Dál jsme seděly a povídaly si… “Lásko, já ti musím něco říct… já jsem asi trans…” Bavily jsme se o tom, jak se cítí, co se s tím dá dělat, co s tím chce dělat…
         Šla jsem čurat a něco se zlomilo, a rozbrečela jsem se. Slzy nejsou slabost. Slzy jsou zhmotněné emoce, proč by jinak bylo tolik druhů, mám dojem, že snad i složením se liší. Jsou slzy smíchu, slzy štěstí, slzy dojetí, slzy smutku, slzy zoufalství. Tohle byl mix snad všech z nich. Moje následná reakce byla mizerná, požádala jsem Alici, jestli by se nemohla odmalovat. Navíc ne úplně hezkým tónem, ale prostě jsem byla opilá, dost zmatená a dodnes toho lituji. (Pro trans lidi: když se chcete outovat v klidu, moc svůj protějšek neopíjejte, emoce pak jdou ven snáz na úkor rozumu...) Byla jsem tenkrát strašně zmatená, Áďa byl namalovaný a učesaný a oblečený jako docela přesvědčivá holka, byť s pořádným obočím, a mne to prostě vyděsilo. Že tam ta holka je. Že to celý teď dává smysl… “Měl jsem se narodit jako holka…”, “Netulím se moc jako holka?”, ”Nemůžeš umýt to nádobí když kolem něj jdeš? To musíš ty fusekle nechávat na zemi?” Áďa byl vždycky trochu holka. Teda hodně holka, ale s opravdu přesvědčivou maskou velkého heterosexuálního tvrďáka metalisty. Ta maska teď spadla, hetero nebyla nikdy, tvrďák taky ne, velikost má jen díky svalům (ty už teď jsou skoro pryč) a i ten metal nahradila Placebem. (Myslím kapelu Placebo.) (poznámka redakce: kecá, pořád poslouchám metal, pořád jsem drsná holka) Měla jsem pocit, že můj život je naruby a úplně všechno se změní.
       Jenže ráno dalšího dne bylo jiné než ostatní jen kocovinou a bordelem v mé hlavě. Ale pronásledovaly mne pochybnosti o mé orientaci, respektive o tom jestli vůbec jsem schopná být jen s holkou (kdo nezná náš blog o polyamorii: @vesvetletrojuhelniku). Bála jsem se toho, že to nezvládnu. A hlavně jsem měla o Alici strach. Aby nechtěla zůstat tak, jak byla, jen proto, že to je jednodušší. Nedovedla jsem si, a stále si nedovedu, představit, jak děsivé to musí být. Jak těžké musí být si to přiznat. Jak těžké to musí být přiznat to někomu dalšímu. Strach, aby jí nikdo neublížil. Na druhou stranu, byly jsme obě opilé, zmatené a plné protichůdných emocí.
           Vrátily jsme se k tomu tématu ráno a všechno urovnaly. Žádné rozchody, žádná dramata, žádné soudy o blog. Celý ten víkend byl hodně povídací. Vlastně ani nevím, jestli jsme zavřely pusy. Rozebíraly jsme pocity, možnosti, způsob léčby, průběh, rizika, nástrahy... Rizika a nástrahy hlavně.
         V pondělí ráno jsme ale museli vstát a jít do práce. Takže se nic nemění? Pořád budeme ráno vstávat brzo, dáme si snídani a půjdeme na metro, na Florenci se rozloučíme, dáme si pusu a naše cesty se na půl dne rozdělí? Pořád si budeme volat cestou z metra do práce? Nic se nemění, jen obsah rozhovorů, je víc o tranzici. Jenže já se nebyla schopná v práci soustředit. No a co takový pisálek udělá? Pustí se do psaní. Deníku, dopisu komukoliv, prostě do psaní. V mém případě se jedná o Google dokument, proto je nadepsaný “Dear Google document,” (nejsem zastáncem pletení angličtiny a češtiny, i když se toho sama často dopouštím, ale nechtělo se mi hledat, jestli mám dokument oslovovat “dokumente” a znělo mi to hrozně špatně, nehledě o tom Googlu - googlí dokumente?). První zápisek je z konce července a poslední z poloviny listopadu, ale od konce srpna jsou tam tři pár řádkové odstavečky. Pokusím se vám je (především těch prvních pár, zbytek je nuda) trochu osekat od emocí a převyprávět. Ale nebojte, stejně budu skákat od jednoho k druhému. (Edit: pletu jména, používám Áďa a Alice, občas podle časové osy, občas to zblbnu a frknu tam Alici, pardon.)
          Potřebovala jsem si s někým o tom promluvit. Alice nestačila. Někdo nezávislý. Jenže on tu nikdo nebyl, protože o tom nikdo nevěděl a nechtěla jsem Alici outovat. Deník byl jedinou možností. Je tu kdykoliv, prakticky kdekoliv, vždy ochotně naslouchá. S trochou tréninku vyjadřování pocitů i odpovídá. První zápisek byl pro “někoho cizího”, začínám: “můj přítel mi řekl, …” a volně přecházím do ženského rodu a ženského oslovení. Ono se možná zdá, že právě změna v oslovení je strašně těžká, ale u nás nebyla. Skoro ze dne na den byla z toho Ádi ta Áďa. Nejspíš je to i tím relativně neutrálním jménem (Áďa sice není, stejně jako Alice, pravé, ale na tohle funguje také, určitě za o může Kalousek a Ilumináti!). Tenkrát jsem byla strašně nešťastná, stalo se něco, co prakticky nic okamžitě nezměnilo, ale stejně to byla předzvěst obrovských změn a zaběhlých pořádků. Stalo se něco, co hodně ovlivní můj život, ale vlastně se to teprve stane a já s tím nemůžu nic udělat. Všechno teď přeci bude úplně jinak, pane bože… 
        První zápis do dokumentu adresovaný opravdu správně, ne nějakému člověku, a žádné “můj přítel/moje přítelkyně”, ale Áďa. Bavily jsme se tenkrát o tom, jestli a jak to tedy řešit, já nabídla sexuologa hned, Alice tenkrát chvíli otálela. Nicméně ten zápis končí odstavcem:
        “Ať už se rozhodne jakkoliv, chci tu být pro ni. Vždycky. Když už byla schopná sebrat tu odvahu a pustit mne pod svou maskulinní masku, tak já budu dost silná a všechno společně zvládneme. Věřím tomu. “
          Po pár dnech se Alice vyoutovala první kamarádce. Vzala to rozpačitě, nevěděla, jestli se v takových situacích přeje štěstí, nebo se gratuluje, nebo co. Je to venku a pořád se nic nemění. 
             Když se dnes, s odstupem času podívám na to, co všechny zápisky a vzpomínky spojuje, je to čekání. Čekání na sexuologa, čekání na doporučení pro psychologa, čekání na vyšetření u psychologa, čekání na antiandrogeny, čekání na estrogen, čekání na vyblednutí vousů a blížící se začátek RLT (tady jsme teď). Tenkrát, po prvním coming-outu jsme čekaly na sexuologa. S tím, že všechno bude lepší. Zvláštní je, že věci se nehorší, ale my pořád čekáme, až to bude lepší. Jsme náročné lesby, chceme dokonalost.
            Trvalo mi necelý týden, než jsem se sžila s myšlenkou, že se vlastně nic nemění. Ono jako co, Jeho mít zpátky nebudu, kdybych po Alici chtěla, aby do toho nešla, bylo by mi ze mne samotné špatně, takže to mne ani na vteřinu nenapadlo. Takže mám na výběr: za prvé zůstanu: s člověkem, kterého miluji a to samé se mi vrací, který mi nikdy neublížil, ani já jemu, jsme k sobě upřímní za každou cenu, za druhé sbalím si svých pár švestek a toho člověka opustím. Ne, druhá možnost nepřipadala v úvahu. Ne kvůli tomu, že z ní bude žena. Vytratí se přitažlivost? Tak jo, jako kamarádky spolu dokážeme bydlet, dokud bude potřebovat podporu. Nevytratí se přitažlivost? Tak jo, budeme jako dvě sladký lesby zateplovat celou Prahu. Takže co se vlastně změní? Bude bez vousů=žádný škrábání; bude mít prsa=jejich výhody snad mohu nechat bez komentáře; bude mít dlouhý vlasy, který si v noci dá do gumičky a nebude mi je strkat do nosu, očí a vlastně snad všude; budou na nás lidi koukat, protože jsme dvě holky a to je přeci strašně nezvyklý, ale na to jsem díky dredům a piercingům a tetováním zvyklá; nebude mít penis… 
             Je mi hrozně blbý o tom otevřeně mluvit, ale co už, někdo to udělat musí. Jo, ze začátku jsem měla pocit, že mi bude hrozně chybět, přeci jen je to docela podstatná součást koitu. Dala jsem do “podmínek podpory k tranzici” (ve skutečnosti to byla jen tahle jedna) bod, že Alice musí zhotovit odlitek svého nástroje lásky, neboť, jako jeden z mála tohoto typu, je pro mne esteticky přitažlivý a velice, velice velmi ergonomický. No, tenhle bod je víceméně splněn. Koupily jsme rovnou dvě sady, výsledek je dokonce vibrující. A taky hnusný. Originál je opravdu skoro až potěchou pro oko, kopie je sice funkční, ale nezachovává úplně přesné rozměry a momentálně již neexistuje. Druhá sada leží v šuplíku, než pro ni najdu jiné upotřebení. A průběh sexu se také změnil. Je takový víc mazlivý, Alici se docela změnilo vnímání doteků a je to o hodně větší zábava než dřív. Také shazuje zábrany a dává více zpětné vazby. A hlavně teď, když je pár týdnů na estrogenu, má libido jak puberťačka. 
         Postupem času se emoce mých zápisků (vlastně spíš odstavců) měnily ze strašlivých nejistot přes opatrné vyčkávání po nejisté těšení se. V tu chvíli jsem deník přestala potřebovat. Vracela jsem se jen oznámit nové coming-outy (a i to mne rychle přešlo, když se nekoná, díky bohu, žádné drama) a případně se vypsat z jiných strastí.
       Co se týče mých nabytých zkušeností s Alicinou tranzicí… Je o hodně víc holka než já. Upozorňuje mne, že bych si měla vytrhat obočí. Vyhrožuje mi, že nic nebude, když si neoholím nohy. A taky o tranzici nezavře pusu (teď už se to zlepšilo, naštěstí). Jen co si vytrhala obočí a opravdu důkladně se oholila, začalo to. Od pondělí do pátku mezi čtvrt na sedm a sedmou hodinou jsem slyšela: “Dneska vypadám docela androgynně, viď?” Což se změnilo v: “Vypadám dost jako chlap? Můžu tak do práce?” A následně na: ”Já nechápu, jak si ti chlapi ničeho nevšímají!”, což je hlavně od doby, kdy si jí lidé fakt už nejsou jistý a už jí častokrát považují za slečnu i když je v klučičím.
         Také jsem se díky Alici seznámila s několika dalšími děvčaty, která tímto zdravím a líbám, neboť jsou všechny boží. Vidět “hotovou” slečnu, tím nemyslím po operaci, ale někoho delší dobu na hormonech a v RLT, mi hodně pomohlo. Vidět, že jsou v pohodě, bez zjevných mindráků, natož pak mužných rysů. A i když jsem u některých viděla, jak vypadaly předtím, mám problém jim to věřit. Ne vážně, transholka rozhodně není běžně to samé, jako zmalovaná silikonová she-male v pornu (ne, že by to nebylo jasné, ale pro jistotu to zmíním). Většinou ji prostě nepoznáte. A tak to má být.

         Tenkrát, když se mi Alice vyoutovala bych strašně ocenila, kdybych našla článek (a snažila jsem se!) “Můj muž je vlastně žena,” kde bych se dozvěděla zhruba to, co jsem se vám pokusila zprostředkovat. Nedělám to, ale dnes vás požádám o sdílení. Myslím si, že tenhle článek může pomoci nejednomu člověku, nejspíš ne trans člověku, ale tomu druhému. I on je totiž strašně důležitý. V tuhle chvíli má pocit, že se jeho život úplně obrací naruby a on jen stojí se svázanýma rukama. A nejspíš tu není nikdo, kdo by mu mohl říct: “Klid, zastav se, nadechni se, uklidni se. Nic se neděje. Mění se schránka, ne obsah. Všechno bude dobrý. NEPROPADEJ PANICE!”

1 komentář:

  1. Přijde mi jako blbost, že dle datumu jsem toto četl (jen) před 3 měsíci, to prostě nenává smysl, ale což, zpět k článku.
    Vyoutovat se takhle někomu je, jak to dedukuje i drahá polovička autorky blogu, strašně těžké, já si bohužel krátce po něm prošel peklem (které pak sice shořelo, ale znovu ho nechci), přičemž moje drahá polovička se pak uklidnila (po dvou nebo třech týdnech, kdy už jsem si začal opět uvažovat o svém konci tady) a nad emocemi převládl rozum a to, že vlastně o nic nejde, když jsme (navíc) oba bisexuální.
    Pokud chci něco takhle "projednat" vezmu si papír a obyčejnou tužku, nebo (a to je většinou) se procházím po místnosti a projednávání to sám se sebou - z toho důvodu tam musím být sám, jinak bych asi takhle přemýšlet (anichž bych byl za cvoka) nemohl. Takže můj deníček je mé vědomí či nějaký hustě popsaný papír s totálně vším, co mě zrovna přišlo na mysl.
    Takže nejsem jedinej blázen co měl kdysi několik (totálně na nic) blogů? :D
    Metal... ten neopustím, i když kvůli tomu budu poslouchat nesprávná osovení ještě nějaký ten pátek, krátké vlasy už jsem měl, ale na tyhle jsem si taky zvykl. (Znám mnoho metalistů s krátkými vlasy, jeden tvor, kterého mám mimochodem moc rád si ty vlasy ostříhal, budu se ho muset zeptat, jestli ho lidé proto oslovují jako kluka)
    Co se týká posledního odstavce... že by to byl právě ten článek, co jsem tehdy s četl? :D

    Zdíša

    OdpovědětVymazat