středa 21. března 2018

Not enough energy for a title

- mám to vlastně jednoduchý - už jsem holka i když mám bejt zrovna kluk - nedostatek sebevědomí - dysforie - a budu holka pořád - strach - malá omluva na konec -

         Víte co, já co si tak občas čtu příběhu různých dalších holek, tak si říkám že mám vlastně docela kliku. Jakože, s přítelkyní (lesba jedna) máme vztah pevnější než dřív, práci mám, nejsem na nikom závislá, nejsem zvlášť vysoká, postupně zjišťuju, že většina maskulinních aspektů mého těla i obličeje byla dána měkkými tkáněmi a ne kostmi. A asi mám i vhodné hormonální pozadí, protože ty změny postupují docela rychle - už jsem se z reakcí okolí vzato, překlopila ze “spíše kluk” do “spíše holka”, což po třech měsících HRT není vůbec zlý.
          A tyhle reakce okolí (úplně cizích lidí), jako onen bezdomovec, který mne oslovil “mladá paní”, když jsem byla na cestě z práce, mi jsou schopny podat jediné aspoň trochu objektivní odpovědi. To, že i v klučičím (teda spíš takovém klučičím unisex) oblečení na první pohled působím jako holka je vlastně hrozně uklidňující a vím, že když teď někam vyrazím namalovaná a v dámském oblečení (narostla mi prdéééél a mám pas!) nebudu vypadat už jako namalovanej chlap, nebudu se bát udivených pohledů a nebudu se celou cestu kamkoli krčit někde v růžku, jako jsem to dělávala doteď. Teda dobře, budu, ale už je to aspoň na dobrý cestě skončit. A stejně, skoro kdykoli se podívám do zrcadla, tak si říkám, jak je to možný, vždyť vypadám totálně jak chlap. Ono je to ale logický, neměním se v úplně jinýho člověka, pořád jsem to já. Sice ženská, ale pořád já. A s tím bude ještě složité se sžít.
             Já vlastně chápu všechny tydlehencty zahořklý komentáře, vím moc dobře, že bych taky byla taková “ublížená transka”, nemít tyto reakce od okolí. Protože tady jde především o nedostatek sebevědomí a myslím, že většině lidem v naší situaci je strašně jednoduchý jakýkoli zárodek sebeúcty absolutně rozmetat na kousíčky. A je samozřejmě problém společnosti, že se to děje - lidem v depresi přeci taky neříkají “za nic nestojíš, jdi se zabít”. No, i když…
              Ale k čemu jsem se chtěla dobrat, už jsem rozhodnutá jít do RLT. Teda, právě dneska jsem si podala žádost o změnu jména (a rovnou i příjmení). Teď si hezky počkám, než dostanu novej rodnej list, občanku a tak dál, za ten zhruba měsíc a půl snad už přestanu mít pracky jako dřevorubec.
            Krátké shrnutí, co jsem měla s sebou, kdyby se to někomu hodilo - žádost o změnu jména a příjmení, svůj rodný list, znalecký posudek na jméno (chci jméno, které není ani na jednom z těch tvou listů s neutrálními jmény, co jsou k dispozici, a bude podobný tomu, co chci finálně), potvrzení o probíhající léčbě pro změnu pohlaví a rodný list mámy, protože si beru její příjmení (má obourodý tvar). Vlastně jsem si jen chvilku povídala s paní matrikářkou, která byla nakonec docela i milá, skočila se žádostí na podatelnu a hurá domů.
            Bohužel s blížícím se začátkem RLT se vynořuje nervozita, jestli fakt už budu, přes ujišťování všech okolo, dostatečně “passing”. Jak moc divný to bude v práci, kde to sice vlastně už všichni ví, protože je to prostě zajímavej drb a všichni vypadaj, že jsou v cajku, ale prostě nevím jaký to bude až tam příjdu jako… Já. Zvlášť když se vlastně ani skoro nic nezmění, akorát střih oblečení, možná barva vlasů a sem tam si třeba nebudu líná vzít řasenku. A změny způsobené HRT jsou prostě tak pozvolný, že je spousta kolegů nejspíš ani pořádně nevnímá. A samozřejmě vnímám, že ještě prostě v obličeji nejsem holka, ale kluk už zdaleka ne. Takže vlastně pořád nikam nechodím, kromě práce. A vzhledem k tomu, že má milá má v tuto chvíli spoustu vlastních problémů a psychických issues, tak vlastně už pak nezbývá energie ani vůle k ničemu. Ani k pořádnému sociálnímu kontaktu. A vlastně ani k jeho elektronické náhražce.
         No, tímhle bych se asi chtěla omluvit těm několika málo svým kamarádům a kamarádkám, který jsou všichni strašně skvělý a supportive… A já se jim vlastně ani sama nikdy neozvu, protože na to nejdřív prostě nemám energii a čím dýl se neozývám, tím je to vlastně těžší, protože si kvůli tomu připadám ještě víc blbě. A když už se ozve někdo mě, tak se vlastně ani nesnažím. Například T a M, který jsme viděly někdy v listopadu… Anebo lidem se kterýma se kamarádím trošku, ráda bych víc a taky všechno zazdívám. Prostě fáze, kdy nikam nechci, vyhýbám se mezilidskému kontaktu a uvědomuju si, že tím všechny přátele ztratím, ale tak nějak doufám, že mě úplně nezavrhnou.

             A příště budu snad i o něco pozitivnější.